Logo DOPRAVOPROJEKT Ostrava spol. s r.o.
Logo FIDOP s.r.o.
Logo Vysplan s.r.o.

Galerie fotek ze závodů

Porubajk 2014 - krátká



Počet obrázků v galerii: 16

Porubajk 2015

Op?t jsme museli využít služeb cizích fotograf?, nebo? nedisponujeme tolika ?leny ochotnými obestoupit celou tra? a fotit nás p?i výkonu a pln?ní stanov našeho sdružení.

Počet obrázků v galerii: 19

Z p?ípravy na 111 hodin

Pár fotek z p?ípravy na OPEL HANDY CYKLO MARATON 30. 7. - 3. 8. 2014.

www.111hodin.cz

Ve zkratce: tám až 8 lidí, z nihž jeden je hedndikepovaný musí projet b?hem 111 hodin trasu cca 2222 km. Jede se nonstop, st?ídání je libovolné, každý musí ujet minimáln? 100 km. Detaily na uvedené webové adrese.

Stroj mám zap?j?ený k tréninku od firmy Medicco, která náš tým bude i v samotném závodu doprovázet.

Je to stroj závodní silni?ní, nízký a vhodný spíše na n?mecké dálnice než naše okresky.

Pár post?eh?:
- polom?r zatá?ení je asi jak u nákla?áku, utažené zatá?ky a protism?rky jsou trochu problém, v žádném p?ípad? to nelze srovnávat s kolem
- SV?tlá výška v nejnižším míst? je asi 8cm, p?i rozvoru 150cm není problém to na n?jaké nerovnosti položit na b?icho
- špatn? se do toho leze a vylézá
- kopce na tom hodn? bolí, ruce nejsou tak silné jako nohy, po prvních projíž?kách okolo Hrabyn? jsme m?l pocit, že jsem robil se sbijakem. Po pár stoupáních mám problém p?ehodit, ruce, prsty KO.
- pocit dole pod koly aut není p?íjemný
- díky poloze t?la v??i p?ednímu kolu si už p?i 10 km/h st?íkám veškerý bordel z cesty rovnou do obli?eje
- není kde namontovat koší na pití, takže za sebe p?ivážu camelbak
- díky rozložeí váhy není p?ední hnané kolo tak zatíženo a na mokru jde i prohrábnout
- bržd?né je jen p?ední kolo, taky nic moc. Rad?ji bych tam vid?l kotou?ovku a 203 mm kotou?. Sice pláš? v kombinaci se zatíením p?edního kola rozhodn? nedokáže p?enést plnou brzdnou sílu, ale jak ?íkám když jsou prsty KO, pak se teprve docení to, že sta?í brzdu jen pošimrat. V sou?asné dob? je neš?astn? osazena silni?ní ?elis?ová brzda a a páka od V-brake, která má podsatn? delší chod než silni?ní páka...
- i pevná rám na kole odfiltruje v kombinaci se sedlovkou podstatn? více náraz? než toto vozidlo

QUICKIE SHARK RT
po?et kol : 3
Kola DT SWISS performance 26"
Plášt?: Schwalbe Durano 28-559
Po?et p?evod?: 27
P?evodníky: 44/36/26
kliky:175mm
KAzeta: 11-32/ 9
?azení/p?esmyka?, p?ehazova?ka: SRAM X.5
Brzda ráfková 2x(jízdní a parkovací)
Maximální délka: 230cm
Maximální ší?ka: 70 cm
Rozvor:150 cm
Rozchod zadních kol: 67,5 cm

Počet obrázků v galerii: 9

Velocamp Jeseníky 2014



Počet obrázků v galerii: 11

Velocamp 2014

ocima sedlácku :)

Počet obrázků v galerii: 34

Porubajk 2014

od cizích fotograf?...

Počet obrázků v galerii: 8

Jesenický šnek 2013

Po?et fotograf? na trati nebyl z?ejm? dostate?ný...

Počet obrázků v galerii: 5

Rusavská 50ka



Počet obrázků v galerii: 24

Okoloostravy 2013

katastrofe...na ?lánek musím nabrat síly
DS

Počet obrázků v galerii: 5

Welzlův kvadriatlon

Milí čtenáři,
tak jsem to dal. První Kvadriatlon v životě (www.welzluvkvadriatlon.cz), pod barvami DpovaBike. Sice jsem udělal týmu ostudu, ale absolvoval jsem to.!.
Jsem držitelem páru nelichotivých časů ze 7mi měřených: Nejpomalejší náběh do vody, nejpomalejší převlékání do bruslí a nejpomalejší brusle samotné.


Běh byl super, 4 brody se postaraly o úžasnou vlhkost mých bot, umístění 76 po běhu bylo slibné. Plavání bylo dle očekávání nic moc, ale upádloval jsem to kraulem a za mnou vylézalo ještě cca. 30 závodníků. A pak přišel druhý rekord, nejpomalejší depo na brusle. Já blb zapomněl nasadit chránič a strach z bebínka na nožičce mi nedovolil se rozjet, tak jsem zase sundal tu kolobotu, to už mě ale 20 lidí předběhlo, měl jsem na sobě bezkonkurenčně nejvíce chráničů. No a tak jsem vyjel, ano tušíš správně, milý čtenáři, zbylých cca. 10 lidí mě předjelo na bruslích, které jsem si koupil před 14-ti dny a tak jsem uzavíral pole (119) a poslední 1km mi asistoval pořadatel, se kterým jsem pokecal, dával mi významnou podporu typu -> "...asi bys měl přidat, už i poslední holka tě předjela... ", -> neocenitelná podpora !!!


V cyklo depu jsem nesklidil posměch, ba uznání, ale jen za barvu mého dřevěného Spešla :-) No zbytek kybiců jsem umlčel po otázce: "Kolik máš najeto? ", odp.: "Teď jsem dokončil 27km v životě ! " (tj. 20 trénikových, kde jsem se učil stát na bruslích + 1rozmlácený zadek a 7 km ostrých v závodě). Depo jsem opouštěl s výkřikem fanouška: "Když do toho šlápneš, možná předjedeš i tu holku! ".


První zatáčka a cyklostoupák mi TO "potěšení" dal, předjel jsem hned 7 holek, a 3 chlapy. Ale 2km s průměrem 15% stoupání se po bruslích a 28st. ve stínu podepsali na mých lýtkách. Křeče! Jaké jsem měl jen jednou, ale vůle byla silnější, nesesedl jsem a prostě jsem si řekl, že to rozšlapu a za neustálé bolesti jsem to odjel.


Osobní limit jsem si splnil, takže nakonec super čas pod 1:55:50 umístění 105 z 119 :-( napoprvé..


PS: Filipe, už tuším, co pro tebe znamenal první dokončený IronMan :-(

Počet obrázků v galerii: 7

TUFO MORAVIAMAN TRIATLON 2013

TUFO MORAVIAMAN TRIATLON 2013 - po dvou létech zase na startu...
Tak po delší době zase triatlon ( a vyjímečně ne od Špaka).


Koho zajímá samotný závod, ať přejde níže na 21.6.2013.


Jak již naznačuje nadpis, poprvé jsem se na startu objevil před dvěma léty, jako člen štafety DPOVABIKE (s Vláďou, Michalem a Alešem). Závod i atmosféra se mi zalíbily natolik, že jsem ještě před koncem závodu věděl, že se sem určitě vrátím a třeba si příště naložím i více než jen 90km na kole.


Plány jsou hezká věc, jenže kola osudu se mezitím zatočila a připravila mi jiné starosti než trénik na Moraviamana 2012. Operace, rehabilitace, terapie v hyperbarické komoře a opakované pobyty v rehabilitačním ústavu v Hrabyni mě donutily návrat odložit až na tento rok.


Myšlenka vznikla na vánočním posezení s kamarády. Jak už to bývá byla v tu chvíli plná hospoda sportovců, chvíli to dokonce i vypadalo, že bychom mohli dát dohromady štafety dvě:) Jak se termín závodu blížil, bylo vše nakonec trochu jinak. Každopádně jsme asi aspoň rozdělili disciplíny. U mě to bylo jednoduché, v úvahu přicházela jen jedna - plavání., a když už, tak celé.


Předchozí léto jsem chodil plavat do akvaparku (vodní areál Ostrava - Jih), ale byl to takový styl pseudo prsa.


Pro lepší porozumění bych měl zmínit specifika plavání paraplegika.

- nulový pohon z nohou
- svaly trupu taky nejsou 100% funkční
- poloha těla ve vodě je silně závislá na poloze hlavy, každé zvednutí hlavy z vody způsobí, že poloha těla se změní z vodorovné na šikmou, při dlouhém nádechu, či více záběrech s hlavou nad vodou skoro až na svislou. To samozřejmě zvětšuje čelní plochu a tím i odpor.
- nohy nejen, že nepomáhají, ale brzdí. Není to totéž, jako když zdravý člověk plave "bez noh". Zdravý člověk když plave bez použití nohou, tak je dokáže udržet natažené v prodloužení těla. Mně se nohy rozjiždějí lehce do stran a ještě jsou navíc pokrčené. V praxi to vypadá tak, že působí proti mému pohybu. Jsou jako na gumě. Při záběru a zvyšování rychlosti se pomalu natahují a vyplouvají k hladině, při zpomalení mezi záběry se zase pomalu pokrčují a jdou ke dnu.


Věděl jsem, že čistě tímhle stylem (pseudoprsním) to nepůjde, protože:

- prsa jsou nejméně efektívní styl ze všech ( pokud se uvádí kraul jako 100%, pak prsa jsou jen 71%)
- velký záběr pro krk
- tento styl má nevýhodu v tom, že ruce jdou do záběru pod vodou, čili proti vodě a to přirozeně hodně brzdíl. Když jsem pozoraval kachličky na dně bazénu, viděl jsem, že sice s každým záběrem vystřelím celkem slušně vpřed, ale na druhou stranu, než se dostanu k dalšímu záběru, tak skoro veškerou rychlost ztratím, jednak díky tomu, že jdu do záběru pod vodou proti vodě, jednak pružinovým efektem mých nohou popsaným výše.

Takže padla volba zcela logicky na kraul, který by měl část výše zmíněných problému odstranit. Ale plavání, nebo lépe řečeno škola plavání pro dospělé je naprosto neznámý pojem, a to i když nejste na vozíku. Plavecky jste pro nějakou školu plavání zajímavý jen pokud jste kojenec, batole nebo dítě do čtvrté třídy.

Průzkumem netu jsem dospěl k závěru, že organizované plavání dospělých je asi jen v rámci triatlonistů. Takže nastoupilo samoučení: DVD, videa na youtube atd. Jako cesta pro mě a myslím pro všechny, co plavou na otevřené vodě delší vzdálenosti než pár set metrů je Total immersion swimming (Metoda úplného ponoření) vypracována a propagována Terry Laughlinem. U nás je jejich partner www.totalniplavani.cz. Metoda založena na maximální efektivitě a minimalizaci odporu.


Od léta příprava vázla, nebyl čas a navíc není pro vozmana jednoduché najít vyhovující krytý bazén, kde by byla bezbariérovost dotažená do konce, takže plavání se odehrávalo převážně v 20m bazénu RÚ Hrabyně.


Ještěrka v Ostravě - Bártovicích je sice bezbariérová, ale je to jen 25 m, což není oproti 20 m takový přínos, ale hlavně má v mělké části bazénu cca 75cm vody, takže při kraulu mohu pomalu hladit kachličky na dně, ale hlavně při každé druhé otočce a těch je za trénik třeba 100 se dřu koleny o dno.


Porubský bazén, má sice dostatečnou hloubku i v mělké vodě, ale zase pro změnu zapomněli, že ve sprše je potřeba si někam pro sprchování přesednout, že těžko se budu sprchovat na vozíku, na kterém jsem přijel, abych promočil veškeré postrování a pak na něm vesele vyjel do mrazu:( Stejně jako nemají na úrovni bazénu bezbar záchod:(


Tímto otráven plaval jsem jen příiležitostně v Hrabyni v rámci přípravy na populární akci "La Manche". To je akce, kdy se pacienti ústavu, současní i bývalí, snaží přeplavat 33,6km, což je 1680 bazénů. Je to štafeta a zpravidla to zabere kolem 16hodin.


Můj trénink, či spíše možná slovo příprava, dostal konečně trochu řád s mým nástupem na osmitýdenní opakovací rehabilitační pobyt v Hrabyni, kde se mě ujala má oblíbená sestra Martina, bývalá dálková plavkyně, která nakonec se mnou i plaveckou část Moraviamana absolvovala jako doprovod.


Příprava začala 18.2. a konečně to mělo nějaký smysl a řád. Konečně mě někdo viděl a řekl, ukázal, co je špatně, co by se dalo zlepšit. Taky mi dost pomohlo, když mě Martina natáčela na video. Ve vodě jsem byl šest dnů v týdnu, někdy i dvakrát denně.
Po 30km jsem začal mít pocit, že se netopím, dokážu se nadechnout a dosahuji protější stěny bazénu méně a méně zadýchán. Celkově jsem za těch osm týdnů napalval asi 50km. Po propuštění v půlce dubna, jsem si dával trochu volněji. Jezdil jsem za Martinou do RÚ plavat 1x-3x týdně, podle toho jak se povedlo trefit do jejich služeb.


Na kryté bazény jsem se moc nehrnul, vzhledem k výše popsaným problémům. Čekal jsem, že brzy se oteplí a začnu plavat venku, případně vyzkouším i nějakou otevřenou vodu, abych si vyzkoušel větší vzdálenost, vlny, orientaci atd. Začátkem května to vypadalo nadějně, jak to pak vypadalo víte sami. Lidové pranostiky byly rozšířeny: březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem, květen - topím jak kretén :)

Navíc trénink na volné vodě znamená zaměstnat celý tým lidí. Nikde v okolí, vlastně nikde, kde to znám se do vody nedostanu. Dva lidi mě musí odnést do vody aspoň do metrové hloubky, někdo musí hlídat vozík na břehu, ideálně někdo jako doprovod do vody a doprovod s loďkou by se taky hodil ...
Zhruba touto dobou se dozvídám, že Michal B. se ani na podruhé nezúčastní. Před dvěma léty kotník, teď se mu zase zbláznila sestra a naplánoval si na stejný den svatbu. A on se chudák ženil v mrazu, aby měl sezónu volnou.


Dlouhodobá nepřízeň počasí mě nakonec donutila jít na porubskou padesátku. Hned první plavba ukázala, že jsem se dopustil chyby a měl jsem tam být už o pět týdnů dříve. Bazén se totiž oproti 20m jevil o pěkný kus delší. Začal jsem tedy usilovně docházet na padesátku.
Mezitím, jak čas utíkal jsem začínal mít další obavy. A to o teplotu vody. Zprávy o teplotě vody ze Štěrkoviště jsem neměl, tak jsem se díval aspoň na teploty vodních nádrží. Teploty kolem šestnácti stupňů nevzbuzovaly moc optimismus. Abych byl vůbec schpen prodat, co jsem natrénoval. Abych s pocitem sevření v ledovém krunýři nebojoval o život. Neoprén nemám. Navíc si moc nedovedu představit, jak bych se do něj jako vozman nasoukal. Nikdy jsem navíc nebyl příliš konfekční vzhledem k ramenům a hrudníku a těď se to prohloubilo, když atrofovalo svalstvo na nohou. Moc si takový neoprén, který by padnul nedovedu představit.


2.6. 2013 Den dětí s atletikou
Jako většina týmu pro Moraviamna jsem vyrazil na atletický čtyřboj pořádaný Alešem. To jsem netušil, jak fatální může taková akce být. Nic extrémního, běh na 60m, skok do dálky, vrh koulí a běh na 400m. Bodováno a vyhodnocováno dle desetibojařských tabulek.
Hned první disciplína mě vyděsila Aleš (Moraviaman plánováno 1x kolo a 1x běh) se po doběhu držel za v zimě operované rameno, Milan (Moraviaman plánováno1 x kolo a 1x běh) se po doběhu držel za natažený hamstring a Petr (Moraviaman plánováno 2x běh) druhou půlku došel krokem.
První myšlenka: 8 sekund a tři lidi v prdeli...Aleše to naštěstí bolelo jen při maximálním švihu při sprintu, ostatní říkali, že do Moraviamana to bude dobré.
Následoval skok do dálky. Petr se rozběhl odrazil, ozval se zvuk, jako když se přetrhne napnutá gumová hadice....letí křivě dopadá, nevstává.....utržená achilovka, za šest hodin už je na sále.
Jdu za Vilémem, který se moudře neůčastnil a říkám, mu ať si jde koupit tenisky, že poběží.

10.června jsem se konečně dostal na venkovní bazén. Vzduch 21°C, voda 18,6°C dal jsem 1500m. Cítil jsem se celkem příjemně svěže. Sprchování studenou vodou asi zabralo. Další obava se pomalu rozplývá. O moc studenější to být nemůže. To dám.

Poslední týden, už plavu jen tak pro radost. Snažím se plavat co nejefektivněji, na objem, rychlost, jednorázovou maximální vzdálenost kašlu, stejně už je pozdě. Styl je důležitý. Ten jediný mě může zachránit. Síla není důležitá. Cit pro vodu. Přirovnal bych to ke dměma příkladům. Silné auto bez citu na ledě bez asistence inteligentních systému prohrabne a nikam nedojede akorát maří enegiii. Příklad druhý: v posilovně jsem viděl spoustu borců, co dávali několikaset kilogramové váhy na legpressu, ale 50kg činka jim při dřepu dělala značné potíře, protože nebyli zvykli držet rovnováhu.


Je poslední týden. Hlavou se honí různé myšlenky. Vím, že to uplavu, ale za kolik?...vím, že teplota mě nezaskočí.....jaké to bude na volné vodě? .... jak se vypořádám s tím, jak se přes mě převalí startovní pole, když mě budou brát o kolo? ...dostane se můj organismus v tuto denní dobu do tempa nebo budu mít pomalý start? ... z bikových maratonů mám zkušenost, že do optimální ráže jsem se dostával spíše k poledni....špatně se dostávám do tempa, nemohu se jít rozběhat, rozjet na kole, na rovince kolem štěrkáče se taky moc nerozdovádím, navíc nebudu unavovat ruky....takovou dálkku jsem neplaval ani jako zdravý...díky počasí jsem neuplaval na otevřené vodě nic...vše jen v bazénu....za kolik to tak mohu dát, z čeho vycházet?....v bazénu jsem něco uplaval, ale každá otáčka je pro mě ztráta rychlosti, kterou musím znovu nabrat, kolik to dělá, zase jen hrubý odhad....


Nakonec jsem si stanovil to rozpětí časů:

- 2h20 a méně - velký úspěch
- 2h20 až 2h40 - očekávaný výkon
- 2h40 a více - mírné zklamání


21.6. 2013
Kolem čtvrt na sedm dorážíme do Otrokovic. Auta necháváme u penzionu a vyrážíme se zaprezentovat.
Zjišťujeme, že voda je jak chcanky a neoprény nebudou povoleny. Na rozdíl od mnoha ostatních mě tato informace nechává chladným. Zřejmě tady na jihu bylo prostě o pár stupňů pěkněji než u nás. Potkáme Filipa, vyslechnem rozpravu. Po rozpravě potvrzuji variantu, kterou Filip s rozhodčími vymyslel, a to, že půjdu do vody hned po jednotlivcích, ať lezu z vody s posledními štafetami a nejsem tam zbytečně přesčas.
Nositelem čipu bude Martina, která v každem kole vyběhne z vody a pak poběží předat Vilémovi. Mizíme se ubytovat a spát, ráno se brzy vstává.

22.6. 2013
Budíček ve tři čtvrtě na pět. Lehká snídaně. Vyprázdnit a hurá směr štěrkoviště. Noční bouřka trochu ochladila vzduch a srazila skoro o dva stupně teplotu vody, ale i tak to bylo 26°C.

Rychle k depu na značkování dobytka a pomalu se přesunout do prostoru startu. Připravit, rychle hromadně pomodlit, aby se nikomu nic nestalo, svléknout oblečení, nasadit čepičku a brýle. Přesně v sedm se poklidná hladina štěrkoviště změnila v rozbouřené moře růžových čepiček.

Čekáme až se udělá na břehu místo a sjíždíme dolů k vodě. Aleš s Vilémem mě snášejí do vody. Martina s čipem už je taky ve vodě. Můžeme jít na to. Teplota příjemná. Vyrážíme směr první bojka.

Po prvních pár záběrech prsy přecházím do kraulu. Něco je špatně, asi po dvaceti záběrech se opět vracím k prsům. Další poznání.

Tak jako je každý tenisový kurt jiný, každý atletický ovál jinak rychlý, jiné palubovky, jiné velodromy, tak i každá voda je jiná. Nejen, že byla méně průhledná :), ale hlavně mi připadala řidší, že v ní nenacházím dostatečnou oporu pro své záběry a záměry.

No nic kašlu na to jedu dále prsa, rozdýchám se, zvyknu si a ono to půjde. Mířím k první bojce. Kašlu na okolí, snažím se vnímat vodu a spřátelit se s ní. Nesmím podlehnout závodu a utavit se.

Asi v půlce cesty k první bojce začínám trochu sledovat okolí . Je to dobré ne všechny růžovky jsou zase tak daleko. A některé se zase tak moc nevzdalují....a jedna se nevzdaluje vůbec. To mi dodává chuť. Ale nijak neblázním, přibližovala se pomalu doteď a bude i dále.

Začínám si zkoušet 30 záběrové pasáže kraulem. Pomalu to začíná vypadat, dle mých představ. První bojka je za mnou. Trochu jsem zmaten, proti slunci nemohu najít druhou bojku, nevadí vím, že se plave víceméně kolem břehu. Jde to čím dál lépe na druhé bojce už se cítím podstatně lépe než na startu. Začínám mít pocit, že kloužu vodou, úseky plavané kraulem se prodlužují.

Před třetí bojkou jsem dostihl růžovou čepičku. Další injekce života do mých žil. Ani nevím, kdo to byl(a), jestli překonal(a) krizi, a pak mě někde zase dohnal(a) nebo odstoupil(a).

Končím první kolo, Martina vybíha na břeh, ja podplavavám vyznačenou dráhu a jedeme na další kolo. Nestaral jsem se o čas. Na cestě k první bojce ve druhém kolem mi Marťa oznamuje, že právě vystartovaly štafety. Pokud jsem za hodinu na puli cesty k první bojce je to dobré vyhodnocuji pro sebe.

O něco později jsem zažil, jak to je, když se rybičky třou :D to se přes nás převalily štafety. Trochu se mi zdá, že se zvedl vítr a mezi první a druhou bojkou se valí mírné vlny zleva, bohužel to je má oblíbená nádechová strana. Trochu mi to komplikovalo život, ale zvykl jsem si. celkově se cítím dobře, jedeme dále. Kromě občasných kontaktů se nic neděje. Jedu si své a sleduji Marťu, která trpí pomalosti tempa, už má dokonce brýle na čele a plave paní starostovou.

A jdeme do třetího kola, cítím se fajn, rozhodně lépe než na začátku, necítím únavu. Ve vodě začíná být klidněji, nejrychlejší už jsou pryč. Plavu si ani nevím jak, najednou mi někdo sahá na zadek, ale asi nechtě.

mám svůj rytmus, poslední dvě bojky plavu poklidně a snad i rytmicky kraulem. Dosahuji cíle, lidé už jsou vesmě pryč. Jsem spokojený. Netrápil jsem se, užil jsem si to. Čas cca 2:35. Za mnou leze jz vody ještě asi pět štafet, poslední jednotlivec byl z vody asi 5-7 minut přede mnou. Takže spokojenost. To není velký odstup a vlastně bych stihl i limit 2:40 pro jednotlivce.

Ležím ve vodě u břehu a čekám na výlov. Za chvíli přichází Milan s Filipem a vyloví mě z vody. Sedím na vozíku, sundávám brýle a čepici. Na chvíli je mi jako když se vysedne z kolotoče. Dvě a půl hodiny jsem rotoval tělem a hlavou pro vzduch a najednou sedím a nehýbu se. Všichni na mě mluví :) třepou mi rukou, je to super. Splnil jsem, jak jsem si naplánoval a jsem celkem v pohodě. Vím, že kdybych trochu zpomalil, dokázal bych ještě jedno kolo.

Vyražíme k penzionu, navštívit záchod, umýt se, něco pojíst a vrátit se do místa dění.

Byl to teprve začátek pořádně horkého dne. To ještě netušíme, že později odpoledne se budou psi bít o chládek.

Vracíme se do dění. Vilém splnil a zajel za cca 3h svých 90km v kuse. Potvrzuje, co jsme již slyšeli z více úst. Kromě horka v polích pěkně nepříjemně fouká. Štafetu přebírá aleš. Zvládá svůj úsek nečekaně rachle a překvapuje Milana. který se protahuje u vrat zahrádkářské kolonie.

Ten rychle nasedá na svou těžkotonážní 29" obutou do poctivých 2,25" širokých MTB plášťů. Milan stráví na trati hodinu a tři čtvrtě.

Začíná maraton. Ti, kteří se nestáhli do cíle na Vabrouška, se pomalu stahují do cíle. Stále panuje velké horko, spotřeba tekutin zavodníku i přihlížejících je značná. Vilém i Aleš běží své úseky dle plánu. Zejména u Viléma je čas 1:02 překvapením. On již tak nadšen není a říká, že příště raději celé kolo, než jeden běh.

Milan se potká s křečemi, ale za 1:28 dobíhá svůj úsek i on. Aleš jde do závěrečného okruhu. Chvíli potom, co opustil areál, doráží do cíle v 19:35 Filip se svou štafetou.

Vyhlížíme Aleše, místo toho doráží v 20:14 Špak. I na něm se počasí podepsalo. Znaven, 3h za svým maximem.

Už jsme zahlédli Aleše na cestě k bráně. Netrpělivě ho čekáme v cíli, probíháme s ním poslední metry. V 20:27 jsme v cili. Stojime, fotime se, přebíráme pamětní medajle. Náš čas je 13:27. Jsme poslední štafeta. Ve výsledkové listině máme o hodinu méně, protože nezohlednili můj start hodinu před štafetami. Ale i tak bychom byli třetí od konce.

Se současným výkonem jsme spokojen, hlavně, když uvážím:
- nikdy předtím jsem takovou vzdálenost neplaval
- je to čistá ruční práce
- 4 měsíce přípravy
- kromě posledních tří týdnů v 20m bazénu
- nejvíce jsem uplaval 2600m v 20m bazénu
- nebyl ani metr přípravý na otevřené vodě


Spokojenost. Krásný závod. Příští rok opět na startu. Snad se tam po třech létech objeví i štafeta DPOVABIKE.

Děkuji svému týmu, za to, že jsem se mohl zúčastnit.
Děkuji Martině, že mi věnovala tolik času, pomohla hodně v začátcích a byla mým průvodcem i v závodě.
Děkuji Filipovi za domluvu s rozhodčím a výlov z vody.
Děkuji všem ostatním nezávodícím, za účast a podporu.

Vyhlídky na budoucnost.

V oblasti plavecké techniky mám ještě hodně, co dohánět.

- zlepšovat polohu hlavy a těla
- dýchání na obě strany
- zlepšit časování záběrů a chytání vody
- propracovat se k rychlejší frekvenci záběrů při zachování efektivity

Pokud se to povede:

- získám úsporu času jen díky tomu, že nebudu střídat styly prsa - kraul
- momentálně plavu výletní frekvenci 1,8s/záběr, plavci plavou závodně kolem 0,75-0,85s/záběr. pokud se dostanu na 1,2s/záběr při zachované efeftivitě měl bych také být o třetinu rychlejší
- začnu dýchat na obě strany, při současném tempu by to bylo skoro 5,5 s bez vzduchu, při tempu 1,2s/ záběr jen 3,6s.
Kdyby se to povedlo mohl bych jít pod dvě hodiny. Matematika říká i 1:40, ale pod dvě bych byl úplně spokojený. Uvidíme jak se podaří trénovat, mám na to rok.

Celá fotogalerie na rajčeti






Počet obrázků v galerii: 22

Silesia Merida Bikemarathon 2013



Počet obrázků v galerii: 19

Silesia 2012

pár fotek z netu

Počet obrázků v galerii: 3

Velokemp 2013

Vsacký Cáb - Beskydy

Počet obrázků v galerii: 47

Porubajk 2013

www.porubajk.cz

Počet obrázků v galerii: 8

Oderská Mlýnice 2012



Počet obrázků v galerii: 3

Silesia Merida Bike Marathon 2012

Nejhrbolatější závod v okolí Opavy

Počet obrázků v galerii: 1

Velokemp 2012 - Bílé Karpaty



Počet obrázků v galerii: 17

Oderská mlýnice 2011

59km nádherné trati, místy se prášilo od kol....po Rusavě parádní povrch.

Počet obrázků v galerii: 5

FORCE Rusavská50ka 2011

II.ročník celotýmového závodu proběhl 20.8.2011 na Rusavě, kdo tam nebyl neví, kdo tam byl neprohloupil. Akce jak má být...

Počet obrázků v galerii: 1

OkoloOstravy

závod ze seriálu Cyklomaraton Tour

Počet obrázků v galerii: 4

Škodabike Marathon 2011

pár fotek nalezených na netu

Počet obrázků v galerii: 10

něco ze zahraničí - Havaj - ironman po špačkovsku

Pokračování IRONMANSKÉ anabáze jednoho Buďováka
Někdy v září jsem pro Vás napsal článek a tom jak to bylo na závodě v Nice ve Francii ve sportu zvaném dlouhý triatlon. (IM-závod). V závěru jsem radostně konstatoval, že se syn -Petr Špaček- probojoval po téměř 11 hodinové dřině na nejprestižnější závod a zároveň mistrovství světa na Havaji. Tam před více jak 30.lety závod vymysleli a Havaj se stala tím NEJ pro každého kdo propadl tomuto sportu. Ale zpět . V dalších řádcích se dočtete přímou zpověď Petra přímo na Havaji v otázkách Lukáše Slatinského pro jeden triatlonový internetový časopis ( www.etriatlon.cz) . Ještě poznámka a pár vysvětlivek :-).

Havaj – to je - prumerna teplota pri zavode byla 32, min 26 max 37, vitr v nárazech 70km/h…
Hobík – člověk, který provozuje sport jako koníčka
Ali drive- ulice po které se dobíhá závodník do cíle
Lieto, Faris , Alexandr, Petr Vabroušek - ironmanské legendy, které vyhráli mnoho IM závodů
Loterista- na Havaj se lze bud nominovat na závodě v souboji s ostatními nebo ( v Americkém stylu) účast vyhrát v loterii nebo dokonce na aukci – čili takový „minihobík“
Plavání – 3,8km ve slané vodě s hlavou pod vodou- znak-(plavání na zádech) jediná možnost jak si nasadit plavecké brýle zpět na oči a neutopit se a nebýt „zadupán“ okoloplavci..
Kolo – 180km – takže první třetina = 60km,otáčka v Hawi -90tý km (jel se jeden okruh 90km tam a 90 zpátky, plachtění pod úhlem…. = silný boční vítr srážející ze silnice.
Běh – maraton = 42,2km
Umístění - celkem byli na Havaji 4 Ćeši, kteří si účast vybojovali – 1profesionál +3 hobíci

Petře, jak jsi si užil čas před startem na Havaji?
Celou svou Havajskou misi si náramně užívám. Jsem hobík, a to že jsem na mistrovství světa je něco zcela vyjímečného a fascinujícího, Hned po výstupu z letadla jsem dostal facku v podobě horkého vlhkého vzduchu, jako když vejdete do sauny. Tehdy jsem si řekl, tak tohle nepůjde. Postupem času si člověk začne zvykat (aklimatizovat). Prvotní pocit nemožnosti se nadechnout ustupuje a z fyziologického hlediska se závod nejeví tak nemožně. Druhou stránkou věci je psychika. Když jsem při prvním cyklotreninku vyjel mezi lávová pole, dostala mě ta psychická náročnost, nekonečné horizonty s vlnícím se horkým vzduchem, na to je třeba si zvyknout.

Máš nějaký zajímavý zážitek, který stojí za zmínku?
Ranní běžecký trénink po Ali Drive je promenádou toho nej z Ironmanského světa, takže není problém potkat Lieta nebo Farise. Na registracích jsem potkal Alexandra. Takže všudy přítomnost ironmanských es je velkým zážitkem. Snad ještě vetším zážitkem je pro mě spolubydlení s Petrem Vabrouškem, se kterým jsem se osobně setkal poprvé až tady na Havaji. A to jsem netušil jaký profesionál a zároveň skvělý kamarád to je. Jeho smysl pro humor je tak dalším z mých nej zážitků.

Jak na tebe působilo havajské ironmanské klima? Je atomoféra neopkaovatelná?
Atmosféra mi přijde odlišná od kvalifikačních závodů, tady se opravdu setkávají ti nejlepší (až na loteristy). Tedy lidé, kteří již dokázali, že na to mají. Čili atmosféra je odlišná v tom, že se tady neřeší zda jsi dobrý nebo ne, tady jsou všichni dobří. Spousta lidí je tu opakovaně, a proto atmosféra mírně připomíná české závody ve smyslu setkání se s lidmi/soupeři, které člověk zná. Lze vidět jak se závodníci po roce objímají a baví se o všem možném. Všude ve vzduchu je pak cítit napětí, které lze pojmenovat jen jedním slovem: Ironman.

Jak se pro tebe vyvíjel havajský závod?
Do závodu jsem měl od svého táty jediný úkol, dokončit. Jak jsem již psal v prvním dojmu po přistání, mě napadlo, tak tady to nepůjde. Nakonec to šlo. Na plavání jsem se dostal do první linie, i když mě to stálo 30min šlapání vody. Hned po výstřelu se stala nejvíc nepříjemná věc, někdo mi strhl brýle. Takže prvních 200m na jsem valil naslepo, pak jsem šel na znak a podařilo se mi nasadit si jedno oko, do druhého mi pořád teklo, čili zbytek plavání byl s pocitem štípaní a opakujícími se znakovými tempy na vylití vody. Z vody jsem vylezl za 1:05:19 což je o 5min pomaleji než normálně. Na kole to první třetinu trati fičelo velmi obstojně 37 km/h, ale s blížící se otáčkou v Hawi prudce sílil vítr. Dostat se na otočku se stalo noční můrou všech závodníku, tam to prostě nejelo. Cesta z otočky zpět do zhruba 2/3 trati nebyla cyklistikou, ale plachtěním pod úhlem 3°. Konec už byl ve znamení nekonečných horizontů a ubývajících sil. Můj čas na kole byl 5:21:15. Prošel jsem depem a vyrazil do běhu, Ali Drive, tedy prvních 16km uběhlo překvapivě rychle, nejhorší byl běh po dálnici směr EnergyLab opět nekonečné horizonty. Co se mi osvědčilo pro udržení tělesné teploty byl led, sypal jsem jej pod dres zepředu i zezadu a taky do čepice. Pro posledních 8km se osvědčil již ověřený trik, neustále si opakovat "Neznáš bolest, neznáš bolest". Maraton jsem podruhé v životě dal pod 4h, za 3:55:03. Průběh cílem je neopakovatelným životním zážitkem, který bych ze srdce přál každému, kdo propadl kouzlu železného muže.

Jsi spokojen se svým časem a místem?
Moje umístění není tak důležité, jako to, že jsem si zde na Havaji, v podmínkách, které jinde nejsou, udělal osobní rekord 10:30:50 a zlepšil se tak o plných 17min.Víc včera opravdu udělat nešlo. Co se týče umístění, tak to je 765 z cca 1900 celkově, a 20 ze 41 v kategorii M18, druhý z Čechů.
Jaké jsou tvé další ironmanské plány?
Hned po návratu do ČR se rozloučím s rodinou a odjíždím na 3roky studovat do města Montpellier na jihu Francie, kde jak věřím, bude super klima pro trénink a další zlepšování se. Jak říkám jsem hobík, čili mé další plány jsou bavit se plaváním, jezdit si na kole a taky si občas zaběhat.

Pokud jste dočetli až sem, je Vám jasné, že syn propadl stejné droze jako táta. K „velké“ radosti mámy Jany :-). A jako „drogový závislák“ směřuje svoje životní aktivity tam, kde jsou dobré tréninkové podmínky. A to mu ze srdce přeji. Kdo chce vidět amatérská videa – tady je odkaz : http://www.youtube.com/user/kletrs#grid/user/693B18753117B1EB


zapsal starý špak - zase otravuje s triatlonem :-)), ale když já mám takovou radost :-))


Počet obrázků v galerii: 16

OkoloZlína 2010

Veni, vidi, non vici !!!




Počet obrázků v galerii: 16

Oderská mlýnice 2010



Počet obrázků v galerii: 8

Raketový závod štafet Katusha 2010 Javorový vrch u Třince

"Adrenalinové sporty patří k těm sportům, které obvykle rodiče ani časopisy životního stylu nedoporučují a lékaři před nimi rovnou varují !"

Tak pojďte do toho ... :-)


To se takhle v půlce září sejdou blázni na Javorovém, aby oslavili konec sezóny, krátkým závodem štafet ve stylu Dolomitenman či Adrenalin Cup. Akorát je zde vypuštěn kajak. V porovnaní s těmito závody je to sprint.

Vše začne dole v Oldřichovicích u lanovky, kdy jsou vypuštěni běžci. Čeká je výklus po sjezdovce k chatě Javorový. Cca 2km a 500m převýšení. Tam předají štafetový kolík (plechovku Birellu) padačkáři, který s ní sletí opět na parkoviště u lanovky. Poté si ho přebere cyklista a uhání s ním zase nahoru na Javorový. Cca 8km a převýšení 500m celkově nastoupáno 790m. Pro větší atraktivitu a extrémnost jsou v cyklistické části i úseky "po sjezdovce". Hlavně ten dolní ůsek je výživný. Tlačí se asi 200 m (neznám nikoho, kdo by to vyjel) po sjezdovce a podle mapy se na tomto kousku nastoupá 100 výškových metrů. Nahoře přijede po sjezdovce, otočí se na severní sjezdovku k lanovce, skočí si na houpačce, projede lesem a přijede na Javorový po cestě. Následuje týmová disciplína. Běžec sundá nemohoucího cyklistu z kola, hodí si ho na záda a běží s ním kolečko k běčce piva a zpět, vedle nich běží padáčkář a nese cyklistovo kolo. Vše končí zazvoněním na zvonec v cílové bráně. Padáčkář odhazuje kolo, běžec cyklistu a je hotovo.

Počasí bylo krásné, nevyhráli jsme, ale byli jsme vidět :)




Počet obrázků v galerii: 22

RWE OkoloOstravy II.

V sobotu jsme se vrátili z dovolené (Lednice, Vranov nad Dyjí), během které jsem sem tam příležitostně potrápil i kolo. Na zpáteční cestě v době polední nedaleko Olomouce jsem byl informován, že se jede v Ostravě v Bělském lese Ostravský Chachar, konkrétně v 15h, že startují jEliťáci. Na start jsem se nepostavil, ale pohled v lese smáčeném deštěm na tuto "totální cyklistiku" (jak by řekl jedinečný a nesmrtelný komentátor cyklistických závodu na stanici Eurosport Robert Bakalář) rozhodl, že v neděli si spravím chuť na pohodovém závodě OkoloOstravy 2010.

Ráno bylo počasí příjemné, pod mrakem, nepršelo, prostě klídek pohoda, moc se nezapotím. Kontrolní telefonický průzkum, ukázal, že naše řády budou oproti očekávání poněkud řidší. Po desáté hodině nakládám kolo na střechu auta (na kterém jsou ještě nosiče po dovolené) a Renča mě odváží směr Vřesina. Vzal jsem si jen pár věcí, přece na tu chvíli nebudu tahat s sebou batoh. Ten odložím u Honzy v autě. Po vyložení ve Vřesině u odbočky na Krpole (jinde nebylo místo), zjišťuji, že jsem byl tak úsporný, že jsem si nevzal ni peněženku. Sundávám kolo a jedu na start. Prezentace proběhne bez problému, nikdo se přede mnou netlačí. Vracím se k autu, loučím se Renčou a vracím se na start. Potkávám Roberta a jsem nadšen, že všichni nevyměkli.

Zaujímám polohu poblíž startovního koridoru v přístřešku nedaleko mapky.
Jisté tušení a svrbění jizby mi napovídá, že se zřejmě otevře nebe, jednak je to místo, kde se všichni dříve nebo později ukážou. Mapce nevěnuji příliš pozornost, jednak jsem jel loni a jednak se stejně pojede jinak. Kartografická neschopnost pořadatelů je pověstná. Člověku neznalého terénu je to fuk, člověka znalého to akorát poplete a stejně se musí řídit šipkami.
Potupně se všichni scházíme. Honza, Běla, Robert, Mirka a já. Pět statečných. 10-15 minut před startem začíná konečně dlouho toužebně očekávaný déšť, který postupně sílí. V davu nastává panika a nervózní pozorování nebe. Déšť se nenechal naštěstí zastrašit zamračenými pohledy nafintěných manekýnu a vydatně sílí k radosti hrstky blatofilů a zejména komentátora, který se sílícím deštěm dosahuje nirvány a nadšeně pokřikuje do mikrofonu věty jako: ...konečně a jen tak dál... a co by to byl za závod bez deště...

11:30 Honza se vydává naplnit osud závodníka usilujícího o titul mistra ČR v půlmaratónu a o přežití.

Na startu zbýváme čtyři a nedočkavě čekáme, až i my budeme moci vyrazit na luxusně upravenou trať. Déšť naštěstí sílí, bude to paráda, začínám se opravdu těšit. V ostrém kontrastu se sílícím deštěm je klesající morálka Mirky, která chvíli před startem hbitě přehazuje svou Julii Meridovou přes koridor a odstupuje. Chvíli jsem pozoroval zaječí úmysly i na Bělce, ale vylíčil jsem ji jaká krása a silné zážitky ji čekají, takže setrvala na startu.

Start. Pouštíme před sebe divočáky, kteří plánují trať prolétnout, aniž by zaznamenali její krásy. Startujeme za nimi. Rafinovaně kryjeme náš posvátný dres kružítkem v ledvinách. Já ho rafinovaně chráním pláštěnkou, Bělka fleecovým nasávačem vody. Čisté dresy budeme potřebovat na pózování v cíli. Start je do kopce a jede se nám skvěle. Vzduch je tak svěží, výborně se dýchá, teplota je příznivá, příjemně nás chladí padající voda.

Dosahujeme lázní, vše probíhá bez problému, hladce, užíváme si tu rozkoš. Kousek za křížením cesty Zbyslavice - Čavisov si najdeme chvilku a úsměv pro oficiálního fotografa závodu. I přes trochu obavy s prokluzování si razíme pohodově cestu potůčkem a míříme na Zátiší.

Po půvabném blátivém sjezdu na cestu, která nás dovede na Zátiší, dochází k prudkému zhoršení počasí. Jak na sviňu přestalo pršet a co hůř vylezlo slunko. Vše začalo stát za ... doposud příjemné klima se změnilo v prádelnu.
Bělka říká, že doufá, že délka 30km sedí. Uklouzla mi poznámka, jestli někdy viděla, že by na CMT seděly trasy a vzdálenosti. Očividně ji to neuklidnilo, pravděpodobně se bála , že trasa bude vzhledem k počasí kratší a bude tudíž ošizena o část rozkoše. Uklidňuji, že nás čeká čarokrásné blátivé stoupání směr Pustá Polom, kde se odpoutáme od dlouhé trasy, a až do cíle nás budou čekat jen samá pozitiva a slušné cesty. Hladký průběh stoupání narušil hned zpočátku konvoj offroadů v počtu 2ks, sjíždějíci proti nám z kopce z přívěsy mohutně naloženými dřevem. Pak už pohoda kousek tlačení do kopce po technické chybě na kluzkém podloží. Pak už pevný povrch, dupeme do pedálu s vědomím, že musíme přežít krutě nezáživnou asfaltovou pasáž skrz Pustou Polom.

Znechucení, z pro naše ocelové oře nedůstojné cesty, kompenzuje vidina rychle se blížící občerstvovací stanice.
Hurá jsme tam, při svém třetím startu na CMT konečně zažívám jídelní bufet.(Při předchozích pokusech na dlouhé trati jsem se vždy někde zapomenul, buď kocháním se krásou přírody - Okoloostravy 2009, nebo rozháněním dobytka - OkoloZlína 2010 a tak byl jídelní bufet už zlikvidován a uklizen, když jsem dojel na jeho místo).
Výkřikům:
- Voda, ionťák, cola
- banány, pomeranče sušené ovoce
- sekaná a tři druhy pomazánek nešlo odolat
Výkřiky neodolatelné jako vábení Sirén. V klidu míjíme slečny nabízející kelímky přímo do ruky. S rozvahou odkládáme kola a začínáme systematicky plenit bufet. Tělo si žádá energii a je potřeba mu bez odmlouvání vyhovět. Zkusili jsme snad všechno. Kromě výše uvedeného si pamatuji ještě na makový a tvarohový závin, a že jedna pomazánka byla česneková:)


Letmým pohledem šlo kolemjedoucí rozdělit na divochy a chrty, kteří porvali kelímek slečně v plné rychlosti z ruky, třetinu vypili, třetinou se přitom polili a zbytek i s kelímkem v plném trysku odhodili (nejlépe dva metry od cesty do kopřiv a ostružiní, aby s úklidem bylo více práce) a ty druhé kteří si bufet pořádně a v klidu užili. Chování těch druhých bylo sympatické, člověk prohodil pár slov. Chování těch prvních trochu rozpačité, protože nejeli právě na bednu (vítěz už byl tou dobou v cíli a jim chybělo i těm nejrychlejším tak 40minut do cíle), ale prostě jim šlo o jakékoliv umístění a bojovali až do konce.

Následovala opět technicky nudná pasáž do Údolí Seziny. Pak se cesta rozvinula v kouzelně rozbahněnou cestu od kraje ke kraji, která přímo vybízela k tomu si na ní lehnout. Pravda, že tuto borci nejeden borec, včetně mě, využil. Následuje prudká blátivá skluzavka směrem k potoku. Ani sem se nepokusil tam vjet. Rozvážně se spouštím dolů, rád využívám nabízenou pomoc, spouštím kolo napřed Bělce a drže se oběma rukama stromů se spouštím dolů. Zde vznikly fotky, které je možno nalézti na stránkách www.ktfoto.com, kde je vyfocena Bělka s mým kolem.

Následuje stoupání do Zbyslavic, naprosto otrávení nudou z této asfaltové vložky dosahujeme vrcholu, šipka na cestě vedoucí opačným směrem než by se dalo očekávat dle startovní mapky mě utvrzuje v tom, že nás ještě čeká něco vpravdě přepychového. A nemýlil jsem se. Sladce a šťavnatě mlaskající blátíčko ve sjezdu překonalo všechna naše očekávání. Chvíli to zkoušíme a pak jdeme pěšky. Nohy jsou těžké, ale není to únavou. V rámci zvyšování fyzické kondice pouze neodstraňujeme bláto z obuvi a jinak štíhlé tretry objemem připomínají plyšové papuče-zvířátka. Sem tam se za námi ozve křik závodníka, zjednávajícího si prostor, aby mohl nás pěšáky předjet, ale ve většině případu ryje hubou zem ještě než se k nám dostane. Projíždíme přes pole kolem neoficiálních rodinných fotodokumentátorů. Na jejich varování volíme stopu mimo kaluž, která většinu navede do kopřiv. Podle velikosti zválené plochy si tam ustlal nejeden závodník. Z krátké rozmluvy se dozvídám, že tolik ku.ev a pi.í už dlouho neslyšeli.

Čeká nás již jen jedna lesní pasáž ozdobená utrženým řetězem, stoupání na kopec nad lázněmi a cesta do cíle bez nástrah. Dojíždí nás Honza a jeho skromné žádosti, jestli se může připojit je vyhověno. Moc funkčních převodů už na kole nemá. Sjezd, výjezd po zpevněných cestách, závěrečný singl a jsme v cíli. K našemu překvapení je tu ještě spousta lidí a dokonce i Birell a jídlo. Jíme, pijeme, svěřujeme se se zážitky. Pak vystojíme frontu na wapku, která promění naše uniformně zbarvené stroje v pestrobarevná kola. Wapka vyřeší i tretry, beztak promočené. Unaveni, ale spokojeni za svitu sluníčka míříme k domovu. Tímto děkuji Honzovi za odvoz domů.

A teď stručně a bez legrácek:
Tentokráte bahenní lázně. Vydatný déšt hned po startu způsobil, že se jelo místy proti proudu potoka.(Až tak tekla voda po jindy klidných lesních cestách a pěšinách). Celá jízda připomínala balancování na gymnastickém míči. Kolo plulo od jedné strany cesty k druhé blátem zcela spontánně. Některé kopce se tlačily a někdy se tlačilo i z kopce. Bláto olepovalo zvlášť v kombinaci s trávou a slámou z pole převody, boty a v neposlední řadě i jezdce. Snad každý ležel několikrát na zemi. Tretry byly jedna hrouda bláta, ani do pedálu (stejně zalepených) nechtěly jít nacvaknout. Bláto rovněž nemělo valnou chuť a ani v očích nebylo příjemné. Fuj Blééé.

Řetěz šel do odpadu, po zaschnutí bláta se na druhý den zjistilo, že se neotáčeji kladky v přehazovačce. Po sundání řetězu se taky zjistilo, že misky středového složení Hollowtech dostaly taky zabrat. Kluci japonští se moc nevyznamenali, je tam neutěsněné ložisko. Takže další misky od shimana asi nekoupím. Spíše zkusím do stávajících nalisovat nějakou utěsněnou variantu od SKF,ZKL či podobného výrobce.

Z hlediska připravenosti na závod musím přiznat, že jsem byl nepřipraven. Jelikož v takovém sajrajtu nejezdím nebyl jsme připraven na to, jak pedály utažené na suchý provoz rychle a bez varování vypínají, když je tam řídké blátíčko. Vzorek mého pláště taky není ideální do tohoto terénu, ale měnit ho nebudu, jelikož v tomto terénu jezdit nehodlám. Takhle ubližovat kolu nebudu, nejsem za to placený. Pozávodní údržba byla delší než závod. Naštěstí ložiska v kolech jsou utěsněná dobře. Takže vzkaz pro Mirku: udělala jsi dobře.

Poslední poznámka s etýká hygieny. Doma jsem se vyzul na chodně a přeskočil pokud možno rovnou do koupelny. Tam jsem se celý iv oblečení usadil do vany. Tak probéhla první očista a předepraní prádla než šlo do pračky. Lépe s eto z těch elastických hader umývá když jsou napnuty na těle...

Martin

Věnováno Bělce, která se mnou absolvovala celý závod a v pro mě těžkých pasážích i s kolem pomohla, a které jsem zbaběle v závěrečném singlu ujel a neproťal cíl společně s ní.

Počet obrázků v galerii: 11

RWE Okoloostravy

Neděle ráno. Hodiny na přístrojové desce auta ukazují 8:03. Výborně, tohle je ideální čas pro prezentaci do závodu. Na parkoviště u Vřesinského fotbalového hřiště přijíždím mezi prvními. V prezentačním stanu nahlásím ještě zjevně ospalému personálu potřebná data. Po minutě odcházím s číslem, upomínkovým tričkem a plechovkou energetického nápoje. No nevím, zda ten poslední prezent Bělka dostatečně ocení … Nasedám do auta a vyrážím zpět do hřejivého tepla domova. Do startu zbývá ještě 3,5 hodiny – déšť = 0. Během dopoledne se ještě prostřednictvím mobilu z úst Martina Škarpy dozvídám, že s největší pravděpodobností dojde ke změnám v týmové startovní listině. Tlumočím tedy Bělce nastalé změny a že její sparingpartnerka Vierka se patrně nezúčastní. Celou situaci ještě před případným výbuchem smutku zachraňuji slovy, že sám Martin ji nabízí své služby po celou dobu konání závodu. Bělka s nadšením přijímá, situace zachráněna. Do startu zbývají cca 2. hodiny – déšť = 0.
Znovu u auta. Sklápím zadní sedačky, sundávám přední kolo a zbytek stroje soukám do kufru auta. Pak to samé s kolem Bělčiným. Je právě 10:20 a vyrážíme směr Vřesina – déšť = 0. Parkujeme na předem vytipovaném parkovišti asi 500m od hlavního areálu. Místa je tu dost, auta jen tři, ale cyklisti žádní. Nejspíš je odradily ty rezavá vrata na vjezdu a nápis „soukromý pozemek“. Rychle vytahujeme a kompletujeme kola a hurá na start. Nacházíme Martina stojícího poblíž tabule s proškrtanou oficiální mapkou závodu. Stojí i se svým kolem pod střechou přilehlé budovy. Nevěnuji tomu žádnou pozornost, proč taky, do startu zbývá cca 30 minut a déšť žádný. Z davu se vyloupne také Mirka s Robertem. Výborně, nebudeme tu jen ve třech. Robko ještě zkouší kontaktovat Martina Vilče aby ho navedl z té změti kol k našemu místu. Ukazuje se, že zbytečně. Martin se dnešní odpolední vyjížďky nezúčastní. Na dlouhé trati tedy pojedu sám.
Moderátor zahlásil 20 minut do startu dlouhé tratě – déšť = 0. Všichni stále stojíme pod střechou budovy. Do startu zbývá 15 minut – déšt = no nevypadá to dobře. Čas ubíhá, do startu zbývá 10 minut – déšť = prší. Měníme plány. Mirka si pohrává s myšlenkou, že by možná počkala na konec závodu zde v cíli. Začínám doceňovat vhodnost našeho vyčkávacího stanoviště pod stříškou. Je 11:30 – start – déšť = fakt prší. Opouštím ostatní a s myšlenkou „nemohlo to počasí vydržet „píp“ ještě pár hodin“ vyrážím do mírného stoupání nad stadionem.
Proplétání se zástavbou Vřesiny bylo v pohodě. Když se člověk vyhnul kaluži, tak to šlo. Pak se ale trasa začala stáčet (jak už to v závodech MTB nevím proč bývá) do mokrého terénu. Následujících 55 km se dá jen popsat jako bahno, bahno, bahno a zase bahno. No těch pár fotek mluví za sebe. Nemá cenu zabývat se blátivými podrobnostmi kde byl jak hluboký brod, do jaké hloubky komu zapadlo kolo, kolikrát se tlačilo kolo do kopce, kolikrát z kopce … řečeno slovy klasika - nuda nuda, šeď šeď. Skočím tedy rovnou ke konci.
Asi 5 km před cílem jsem při stoupání po jedné z mála asfaltek zahlédl před sebou povědomou barvu dresu. Pravda, nánosy bláta trochu pozměnily jeho oficiální odstín, ale po dalším přiblížení a zaostření přes zablácené brýle jsem bezpečně poznal pravítko, které v kapse vozíme jen my. Ano, byl jsem opět mezi svými. Opět jsme se na trati potkali s Bělkou a Martinem. V klidu a pohodě jsme tedy spolu dojeli, tentokrát již za svitu hřejivého slunce do cílového prostoru. Náš úspěch byl navíc korunován tím, že zbyly nejen reklamní těstoviny se sýrovou a italskou omáčkou, ale také birel. Po zběžné telefonické rozmluvě s Robkem jsme zjistili, že i on v pořádku dorazil a tak jsme si na náš úspěch přiťukli oním reklamním pěnivým mokem.
P.S. Kola sice byla na místě pročištěna wapkou, ale i tak budou muset projít ještě jednou důkladnou očistou :)


Počet obrázků v galerii: 8

Ironman po špačkovsku

k uveřejnění článku přispělo skvělé filipova vyprávění o jeho prvním pokusu o železňáka alias Ironmana
takže si počtěte o dalším utrpení, tentokrát již trochu zkušenějších jedinců :-) petr svůj 4tý a já 9.tý
Závodu v Nice , Francie
vstávání v 3:45 - gáblík - já rýže, Petr těstoviny
odchod do závodiště 4:45
práce v depu s koly - dopumpování kol ( v sobotu schválně upuštěné z 12atmosfér - aby na slunku nevybuchly) na 12,5atm, převlečení do neoprenů, poslední WC
6:10- mačkanice přes "čipovou bránu" - aktivace čipů na noze- 2754 startujících !!!
6:30 - start - neskutečná mlýnice- malý prostor - první už mají 200m za sebou -zbytek ještě na břehu - Tady se koukněte na http://www.youtube.com/watch?v=D0Q9DwRXvVQ , když to vidím zpětně tak se divím, že jsem to přežil  , tolik vody - mořské- jsem ještě nevypil. Málokdo tuší kam plave, bójky přes tu vřavu nejsou vidět. Pro větší zábavu okolostojících jsou dvě kola plavání - viz můj záznam z GPS http://connect.garmin.com:80/activity/embed/38369604
Je to celé děsně namačkaně - s Petrem jsme se shodli, že trať byla špatně zvolená pro takové množství lidí - při tom moře jak "kráva" :-))
7:33 - vylézá Petr - je do 186tý co leze z vody !!! - paráda
7:51 lezu já jako 1625 - klasika moje mizerné plavání mě stojí slot na Havaj :-(
cca 6min depo - převlíkání z neoprenu do kolového - depo taky velké jak „kráva“ -naběhal jsem tam 600m
7:39 Petr sedá na kolo, já v 7:58
kolo - jeden okruh - viz http://connect.garmin.com:80/activity/embed/38369616 - moje GPS naměřila "jen 174km"převýšení jak vidíte přes 2,5km
úzké silnice- divoké sjezdy- serpentiny o 180st, slunko, nádherná příroda, ale oči vražené do asfaltu a hlavně neustálá kontrola zleva zprava kdo kde jede. Petr má výhodu- díky plavání ujíždí té hlavní mase. Kolo má za 5:51 hod a dojíždí do depa jako 469- a to na 110km píchl!!. Naštěstí máme tzv.plášťovky - což je něco mezi galuskou a normálním pláštěm s duší - výhodou je že je to "hadice" navlečená na ráfek a můžeme do ní nalít speciální lepidlo, které při píchnutí - ne protržení- dokáže díru ucpat a dá se kolo jen dopumpovat bez lepení nebo výměny- takže dopumpovával 2x.
Já mám před sebou nekonečného hada závodníků na špičkových kolech ( v depu je odhadem za 250mil Kč velomateriálu !!)- v zádech rozhodčí na motorkách - hlídají tzv.hákování - to nesmíš být za někým blíž jak 7m a předjíždět musíš min 1,5 vedle něho. což je tady iluzorní v tom množství a při těch šířkách silnice. Část trati je uzavřená pro jiný provoz úplně, někde jen jeden směr a někde vůbec- což hlavně při sjezdech je o hubu- tam auta nestíhají. Pořadatelé jsou naštěstí všude a i policajti na motorkách pracují bezvadně. Přesto sanitky houkají nepříjemně často, ale to je vlivem ne srážky s autem, ale vlastní chyby cyklisty. Někteří fakt nemají pud sebezáchovy !!
můj čas po dojezdu do depa 5:35 a 505 pozice -Petrův náskok stahuji na cca 4minuty. Přesto už vím ,že slot na Havaj je v prd...., protože mě na kole min 3 -50tníci předjeli- ve sjezdech a to jsem já sám předjel 1100 lidí !! a to jsem tu špičku 50tníků neviděl ani ve vodě 
Takže v čase lehce poobědním (cca 13:30 )jsme zpět v Nice v depu.
Kola nám berou z ruky a my běžíme bosí ( v botách na kolo se fakt nedá :-)) po kobercích ke stojanům s pytli, kde jsou věci na běhání. S pytlem do převlékacího stanu – přezout, hodit helmu a věci z kola zpět do pytle ten hodit na hromadu u stanu, proběhnout bránou se čtečkou čipů a vzhůru na maraton. Slunko pere jak o život a letiště kam se 4x běží je neskutečně daleko, zavřený 4pruh ( 4pruhy v jednom směru!!!) , kuželama a plůtkama vyznačené koridory pro běžící "tam" i "zpět" a pro kolaře, kteří ještě stále ve stovkách až tisících přijíždějí z trasy kola. Do toho příčné přechody pro turisty co jdou na a z pláží. Naštěstí pořadatelé fungují perfektně. Občerstvovačky každé cca 2km. ( voda, cola, ionťáky, banány, melouny, výživné gely..), u nich sprchové průběhy, kdo chce může se nechat zchladit. (Celé se to běží na plném slunku). Přesto ambulance v polovině okruhu je stále plná různě kolabujících běžců. Jsou vidět různé styly běhu od šourání se v křečích až po naprosto elegantní rychlý běh těch prvních. Snažíme se stále držet tempo kolem 5:00 a ž 5:30 na 1km. viz. http://connect.garmin.com:80/activity/embed/38369625
Ve třetím kole dobíhám Petra, dávám mu ampuli s magnéziem proti křečím, prohodíme 2-3 slova - na víc není sil, každý vidí tak 2m od sebe, "jede" se na doraz. Poslední kolo je hodně o vůli- zda běžet nebo jít- ale vidina že to stihneme pod 11hodin je motorem. Podařilo se i když ta třešnička na dortu v podobě slotu na Havaj chybí ( Petr by musel ve své kategorii vyhrát -byl 4tý) a já do 3.tího místa - byl jsem 10tý
v 17:22 až 17:28 to máme za sebou. Petr dal maraton za cca 3:54 - poprvé v životě pod 4hodiny - celkově je 367. (z cca 2700!!), já za 3:45 -no už jsem běžel i lepší čas, ale v tento den jsme šel fakt nadoraz. Celkově jsem 316 !!
A celé se to dělá pro fantastický pocit v posledních 200m, kdy běžíš po koberci a tribuny řvou ).
v závodě jsme každý vypili ( kromě mořské vody ) cca 15-20ltrů tekutin a čůrat byli jen jednou ).
Pro stále bojující s váhou mám tuhle smutnou zprávu: plavání– 600kcal (2500 J=2,5 tatranky,) kolo 2900 kcal (12000 J = 12 tatranek), běh 1600 kcal (6700 J=7 tatranek )- nebo taky 30piv za tu dřinu nic moc, že ?? 
Na závěr
jak vidíte ani 316 místo mezi všemi 2750 startujícími od profíků co se tím živí až po "maminy na mateřské a vyhecované kolegy z práce" nestačí v 53 letech na postup na Havaj. Loni v Klagenfurtu jsem byl 515 z 2300.
tak a máte obrázek jak to vypadalo  na IMfrance v Nice v roce 2010
p.s poděkování patří našemu servisu - Janě - dělala co mohla a celé to s námi vydržela
a třešnička na dortu
Petr ten slot na Havaj má !!! - první 3 si pro něj nepřišli :-)))
A na úplný závěr – pár filozofických úvah co znamená „Ironman“ dle názorů postaršího hobíka a v kontextu závodu v Nice- s odstupem několika dní
10% ze závodního pole je starších 50tilet, ale výkony těch TOP „starců“ jsou silně nadprůměrné. V kategorii M60 ( nad 60let)!! se vítěz dostal pod 10hodin !! a M70 ( nad 70let) je čas pod 16hodin!
Ironman není jeden závod je to způsob života. Možná s bude zdát nákladný ( účast na jednom takovém závodě se pohybuje pro jedince z ČR v řádech desítek tisíc Kč ( díky kurzu Kč/Euro  ), ale je to jenom na první pohled. Spoustu peněz totiž ušetříte na jídle !!! divné že?? Zapomenete na brambůrky, indiánky,dortíky, rohlíky, tatranky, pivo(tady teda ne úplně ) – neb každá tatranka je vidina 8km běhu a na 150km kola cítíte každé kilo navíc o maratonu nemluvě . Zjistíte, že lze sníst polovinu toho co jí „průměrný pan Novák v ČR“ a neumřete hladem ani vyčerpáním a můžete trénovat svých 600hodin ročně s radostí, že už nebolí kolena a záda, protože nemusíte tahat „nad pasem ten batoh “. Zjistíte , že ta zelená dlouhá, červená kulatá a … věc v zelenině není úplně špatná a ty „nudle“ za 7Kč/400gramů vám stačí na 4 obědy, a jogurt budete kupovat po 0,5kg za stejnou cenu jako u malého kelímku „danone“; jo a že tvaroh za 10kč/čtvrt kila vám taky stačí na 2x. Netaháte sladké vody v PET lahvích (zase teda musíte posilovat jinak ),Cola vám stačí na závodě a pak ji zase 0,5roku nemusíte ani vidět… a tak dál a tak dál …. Na druhou stranu zjistíte, že běhání je stejně nákladné jako provoz auta = zhruba 2Kč/km)( botasky za 2tis vydrží jen 1000km), ale mnohdy rychlejší a pohodlnější ( parkování). Další výhodou je, že chcete-li se podívat do sousední dědiny do 50km daleko, neřešíte, že tam nic nejede, protože máte kolo a jste tam za stejnou dobu jako veřejná doprava. Roněž hygiena je vám vlastní, protože se koupete skoro každý den a na 2km plavání vám stačí polední přestávka v práci nebo ještě lépe stačí na ranní probuzení a vidíte východy slunka. Večer nemusíte koukat na Ordinace a neřešíte Vztahy apod. Neztrácíte čas posedáváním u „obvoďáka“ a recept nutný na prášky na tlak vám strčí setřička do schránky nebo pod dveře.(kdo po 50tce nebere žádnou modrou, bílou, červenou… pillulku je mrtvej  )
Důsledkem tohoto výhodného způsobu života je, že takto přemýšlí moc lidí a vy se pak na tu vysněnou Havaj neprobojujete, protože se vždycky najde někdo komu ta zábava jde lépe než vám. A po té zjistíte, že to už neděláte „pro tu Havaj“, ale pro to že vás to baví a že ten Havajský cíl nemusí být úplně to hlavní. No a v mém případě se sen splnil vrchovatě v podobě syna, který se potatil a pojede tu Havaj odřít za mě  a já budu mít čas se bavit ranním plaváním, večerním pobíháním a projížďkama.
Špak starší



Počet obrázků v galerii: 3

MORAVIAMAN 2010

Je červen 2009 a já jdu na otočku povzbudit Špaka na železňáka s názvem Moraviaman. Kolem mne proudí chlapi a ženy odhodlaní během dne polknout 226km. Mají můj obdiv… Po nějakém čase jsem se v nějaké slabé chvíli podpořené klasickou mužskou ješitností v rozhovoru se Špakem zmínil, že bych si to příští rok rád zkusil… Jednou jsem to vypustil a pak to měl několikrát na talíři.
Je 1.duben 2010 a probíhá čilá korespondence mezi mnou a Moravskými Budějovicemi (MB) a v pozdním dopoledni už visím na webu MORAVIAMANa… Měl bych začít trénovat, říkám si a děsím se běhu… Začínám každý týden 2-3krát týdně běhat a jedenkrát týdně plavat. Hltám na běhacích webech jak začít z nuly. Do své výbavy doplňuji potřebné věci jako mp3player, sportester, plavecké brýle, plavky a Nutrenďácké chemické podpory atd. A pomáhá to, po dvou měsících běhám deset kilometrů bez zastavení a navíc s pocitem nevyčerpání… Kraul mi nejde a na bazéně ve Zlíně si domlouvám trénink s trenérem, aby mi ukázal techniku… V tu dobu (necelý měsíc před závodem) mi dochází mejl z MB. Plavání uplácáš, sežeň si neopren, důležité je kolo, to musíš odjet v čase a běh, to je morálka… Jsem tréninkově na dně, běhal jsem, plaval jsem a říkal si, že kolo nějak dám. Nejbližší víkend sedám na kolo. Mé závodní kolo je normální terénní trekingové kolo, kterému jsem přehodil pláště na tloušťku 25mm, odšroubovávám blatníky, nosiče a podobné aerodynamické zdržovadla. Vyrážím na rovinatou trať a po 80-ti km s průměrkou 24km/h a přijíždím zničený.. Najednou nevím co trénovat dřív… Na webu si začínám dopisovat s Petrem Vabrouškem, jedním z nejlepších triatletů Evropy, který je shodou okolností ze Zlína. Snažím se někdy půjčit neopren. Vysvětluje mi, že neopreny se moc nepůjčují a navrhuje, že mi prodá neopren, neb je pro ČR výhradní dealer značky Blue Seventy. Shodou okolností nám přichází přeplatky za topení a tak se rozhoduju pro koupi. Trávím dvě hodiny u něj ve sklapě a hltám každou jeho radu. Zkouším si vzít do ruky jeho závodní kolo a slintám… Po odpolednech se stále snažím běhat a o víkendu si dávám prvního malého triatlóna. Zkouším neopren a plavu 1500m. Neopren paráda, hřeje to jako kožich. Z vody ale lezu zadýchaný a deprese na mne padá ještě víc. Na kole dávám 105km v průměru 23km/h a padám na hubu… Poté ještě běžím 5km a jsem kantáre… 14 dní do startu… Stravovací režim jsem měl ten den nic moc, spíše nic a velké vedro udělalo asi své říkám si. Víkend do startu a dávám si 2,2km plavání v pohodovém tempu kraulem a cítím se mnohem lépe! Na kole jedu 95km a domů na kopec (Brod je na kopci) sprintuju… Dávám si 10km a tuhnu protože nemám pitný režim a stravování… Pocit je ale o hodně lepší… Večer jdu dokonce na Mňágu a občas si i poskočím. Vše to popisuju Špakovi a ten mi dává plno přesně mířených rad. Alfa omega je pití a „jídlo“.. Mám team složený z kamarádů, kterým dávám instrukce kdy rohlík s Nutelou, kdy gely atd. Poslední týden nic nedělám, neběžím, neplavu. Je pátek před startem a já jedu na místo činu na prezenci. Dostávám tričko, čepici (koupací) atd. Na rozpravě je vysvětlováno, jak že se to budeme pohybovat celý ten zítřejší den D. Na Štěrkáči jsou rozhozeny bojky vymezujíc okruh necelých 1300m. Nevěřím svým očím, je to dálka! Večer ještě dáváme jedno pivo (já nealko) a po dopřípravě a uvaření rýžové kaše uléhám do postele jedenáct. Nemůžu usnout a v hlavě si projíždím každé tempo kraulu, šlápnutí pedálu a krok běhu.
Ráno o půl paté skáču z postele, natahuju kompresní podkolenky a tlačím do sebe nepovedenou rýžovou kaši… Nejde to a po pěti lžičkách končím… Hurá na to… V Otrokovicích je už čilý ruch do depa mne pouští s nevěřícnými pohledy na kolo. Můj team tvoří manželka Lenka, kamarádi Pepa a Bára, kteří mi mimo občerstvování a povzbuzování dělají foto a video dokumentaci, později přijíždí mamka, taťka a sestra. V průběhu kola ještě švagrová Renča se synovcem Marečkem a neteří Eliškou a švagr Zbyněk na kole. No team který nesmím zklamat! Do sebe hážu instantní kaši, hop do neoprenu a stojím na startu! Před sebou mám 3,8km plavání (tři okruhy s výběhem z vody) s limitem do 2:40, 180km na kole (6x30km) limit 11 hodin (plavání+kolo) a 42,2km (4 okruhy), celkem tedy 226km. Mým soupeřem není nikdo z kolemstojících, ale celkový limit na dokončení 17 hodin. Chvilka soustředění pár hlubokých nádechů, připravte se, START! Jdu bokem, abychom se neplácali. Plavu tak abych se nezadýchával a jde to docela dobře.. Po necelé půl hodině jdu na první suchou otočku. Lidé tleskají, pískají a já se vrhám do dalšího kola. Plavání ubíhá nečekaně dobře. Pepa mi hlásí mezičasy, každým kolem si buduju náskok oproti ideálnímu rozpisu na dokončení. Z vody nakonec lezu v celkovém čase 1:29:12. V depu se zdržuju 0:09:25 a z plavce se stává cyklista. Rozjíždím to na průměrnou rychlost 26km/h. Teplota je příjemná a vše jde docela dobře. Po prvním kole se za mnou střídají taťka a švagr pro jistotu, kdyby se něco stalo. Kolem mě sviští ostatní na cyklistických silničních aerodynamických speciálech. Nenechávám se rozhodit a šlapu si to své. Nemůžu zklidnit tep celou dobu kola. Průměr mám 141 tepů za minutu… Mám z toho trochu obavu. Poslední kolo už jedu pomaleji navíc od 4-tého kola začal foukat silnější vítr. Na části trati se už od mého 4-tého kolového kola vyskytují běžci včetně leadera v podobě Petra Vabrouška. Párkrát mne povzbuzuje a já ho na kole pomalu předjíždím . Kolo mám za 7:27:03 a převlékací depo 0:09:53. Nemám moc chuti k jídlu a tak jen s vodou se vydávám během na maraton. Z Francie mi přichází vzkaz od Špaka „Neznáš bolest, neznáš bolest!“ Po cca 1km přecházím do chůze. Občerstvovačky jsou po 2km, dávám kofolu, iont a vodu. Do cíle prvního kola přicházím s rudým viděním. Nemluvím, nevnímám, komunikuji jenom kýváním hlavy ANOxNE – Poznával jsem bolest. Opřený o bariéru se nemůžu odrazit do dalšího kola. V tom mi ukazuje švagr zkumavku se SHLEHOU. Hážu to do sebe a během dvou minut mám nahozené motory, komunikuju, ba dokonce vtipkuju. Jdu a občas popoběhnu o cca 200m. Uvědomuju si, že jsem přes dvě hodiny nejedl a ani nedoplňoval energii – Příčina krize. Na občerstvovačkách si dávám půlku párku v rohlíku, občas gel a hodně piju. Za chvíli se vracím do areálu abych se vydal na druhou polovinu maratonu. Před vchodem na kruhovém objezdu se snažím popoběhnout na povel Barči, aby mne vyfotila, ale na silnici mne srážejí křeče jak ve stehnech, tak v lýtkách. Sedím na silnici a Lenka mi třepe nohama. Po několika minutách mne holky zkouší postavit. Podařilo se a já opět pokračuju jakoby se nic nestalo. V předposledním kole se trať velmi rychle vylidňuje a zůstává jen pár odvážných. Předposlední a poslední kolo jdu čistou chůzí, protahuju krok a začínám koketovat s myšlenkou, že bych to mohl dát! Při průchodu do posledního kola na mne Eliška zakřičí „Stlýcu, kdy už konečně poběžíš?“ v duchu se směju a tak nějak se stydím za odpověď. V posledním kole je už šero a stmívá velmi rychle. V protisměru se občas ze tmy vynoří postava, plácneme si a zase se ponoříme do tmy. Poslední otáčka a všechno už je naposled. Na občerstvovačkách si dávám s obsluhou nealko pivo. Náskok na posledního mám cca 5 minut, ale ten stále běží! Na levé noze mi praská puchýř a pálí jak „sviňa“. Auta pořadatelů pomalu balí stánky, které mi stále nabízí ionťáky, kofoly, prostě vše. Poslední kilometr a já vím, že pokud se nic nestane, tak to mám v kapse! Na kruháči (cca 500m před cílem) mne dohání poslední závodník a předbíhá… Nemám síly na odpověď. Vše zlé je na všechno dobré. Při vcházení do cílového prostoru auta pořadatelů pouští houkačky a blikačky, což svolává všechny lidi kolem trasy. Lidi tleskají, křičí, bouří a já si připadám jako ve snu. Kladu nohy jednu za druhou a mám co dělat abych šel rovně. Poslední průchod depem a mini cílová rovinka. Stoupám na rampu a roztahuju vítězně ruce. Čas běhu (chůze) mám 6:37:20. V cíli dostávám medaili, diplom a sklenku šampaňského, které pil jen vítěz a teď já a předposlední kluk z Chorvatska, který tam zůstal. Cílový čas je 15:51:55, stihl jsem to pod 16 hodin!!! Od teď si mohu říci! Jsem ŽELEZNÝ MUŽ.
P.S. Příští rok to zkusím pod 15 hodin, třeba i níž , nepřidá se někdo třeba v kategorii týmový železný muž?

A poděkování specielně letí všem kteří tam byli semnou tj. Lenka, Barča, Pepa, Renča (Gabi) Zbyněk, Eliška, Mareček, taťka, mamka a Ivča! Taky Špakovi do MB díky za přesně mířené rady a motivaci!!! Bez vás všech bych to asi nedal!!!


Počet obrázků v galerii: 15

AUTHOR bikemaratónu Súľovské skaly

Vesnička Súľov, která je od státních hranic s Českou republikou doslova coby kamenem dohodil, hostila letos již dvanáctý ročník maratónu horských kol. Ten patří na Slovensku k pomyslné elitě co do počtu startujících, náročností trasy i jejími krásami. Připraveny zde v okolí Súľovských skal, skrytého přírodního pokladu, i tentokrát byly trasy tří délek (25, 50 a 95 km) a k tomu bohatý doprovodný program. Prestiž závodní náplně potvrzuje zařazení závodu do iVelo Bikemarathon série 2010 a do nového česko-slovenského seriálu Valašskopovažská MTB séria 2010.
Pořadatelé doufali, že se jim letos povede prolomit magickou hranici tisíce startujících. Ani vloni, ani letos se to však i kvůli dešti, který se z nebe spustil v pátek navečer, nepovedlo. Byť jsou místní tratě i díky blízkosti úchvatných štítů skalního města, které jsou vyhledávaným turistickým cílem, jedněmi z nejhezčích na Slovensku, letošní ročník měl k romantice bikových maratónů daleko. Za normálních okolností rychlé sjezdy po loukách se změnily v klouzavou bobovou dráhu a snahu vyhýbat se kalužím již po pár kilometrech závodění snad všichni účastníci vzdali.
Výše uvedený text je převzatý z http://mtbs.cz. Letošních závodů se zúčasnil Martin v. a Robert, Mirka při fandění ještě pojídala antibiotika.

Počet obrázků v galerii: 7

Silesia bike marathon

Pár fotek sesbíraných z netu

Počet obrázků v galerii: 6

Duatlonek v Martinkově

další z řady krátkých "tréninkových" pohodových závodů- téměř rodinných . rekordní počet lidí 56 z toho 8 žen. Zlákal jsem vrstevníky z celé republiky a tak se na startu objevil i Filipův táta a naše děti. Mnoho z nich poprvé v životě, ale dokončili všichni. Počasí přálo, atmosféra pohodová a že jde o skutečně o závod pro všechny dokumentují vzdálenosti a dosažené časy 2,5km běhu 25km kolo a 2,5km běhu. Vítěz pod 1hodinu posledni 2,5hodiny. špak na bedně mezi 50.níky. V "souboji" se synem mu pomohlo, že Petr jel posledních 10km na poloprázdném kole.(gel v duši se osvědčil, akorát neměl pumpu na dofouknutí)

Počet obrázků v galerii: 13

Krušnoman_8.5.2010

Další z řady duatlonů, po Pernštejně tohle byla "jiná káva"- asi 3x silnější:-). 8,5km běhu (3x sjezdovka nahoru)+85km kolo v kopcích+8,5km znovu 3x sjezdovka. Tentokrát jsme si hrábli docela dost. byla zima ale naštěstí nepršelo- to by jsme se na té sjezdovce váleli docela dost. Petr nasadil od začátku ostré tempo- jako ostatně všichni- já se držel zuby nechty abych neztratil stopu.byla z toho 2minutová ztráta po 1.běhu (pro mě spokojenost), depo z běhu na kolo oba za stejnnou dobu ( 1:20min), kolo s převýšením 1200m 3kola, ve 3.tim jsem Petra dojel a pak to bylo kdo z koho. protože se jede bezhákově - čili vzdálenost min 10m mezi koly jel fakt každý "za své". V depu mezi kolem a dalším během mám 20vteřin náskok. nic moc. depo opět stejné (1:30) a tak rozhodla "sjezdovka" v závěru. Tam už moje tělo stávkovalo- hlavně pravá noha - křeč v zadním stehně jak prase- a výsledkem byla necelá minuta náskoku Petra v cíli ( čas 4:14 hod). V cíli celkově 30ty a 31. Naštstí ostatní starci (přes 50.let) na tom byli ještě hůř než já takže jsem byl na bedně pro starší a pokročilé. To je ta výhoda stáří. mladej byl 5.tý v té své divoké katgorii mlaďochů.

Počet obrázků v galerii: 23

Škoda bike 24.4.2010

Jeli jsme skoro všici
Foto aj od "externych" fotografov :-)

Počet obrázků v galerii: 36

Škoda bike maraton z pohledu podpůrného týmu

Je sobota 24. dubna 2010 a já přijíždím k VŠB. Už cestou jsem potkávala spoustu lidí na horských kolech, což je jasným znamením toho, že závodníků bude dnes opravdu hodně. Zamykám auto a svižným krokem se blížím ke kruhové budově C. Všude se míhá spoustu lidí v cyklistických dresech. Proč jsem si myslela, že modrých cyklistických dresů moc není? Nyní mám dojem, že každý druhý cyklista má modrý dres a že „svůj“ tým snad nikdy nenajdu. Chvíli se rozhlížím a poté zvolím strategické místo blízko řady na registraci, sem přece musí všichni přijít pro startovní čísla. Po pěti minutách stání a rozhlížení se okolo se pomalu vydávám na obchůzku a najednou zahlédnu Michala, který mě informuje, že sraz je u menzy. Mířím k menze, kde čeká Věrka, po chvíli se vrací Michal a postupně přicházejí, či přijíždějí další, Michal P., Martin V., Honza, Bělka, Lenka N. a přijíždí také Pavla Š., která se chystá společně se mnou podpořit a občerstvit naše borce na trati. Brzy se přiřítí také Filip s Lenkou, Robko a Mirka. Objevil se také Petr M. Je 9:50 a pořadatelé hlásí 10 minut do startu, ještě rychle společné foto před závodem a může se vyrazit na start. Závodu se zúčastňuje ještě Petr P. a Jakub, ti bohužel prošvihli společné focení. Pokud dobře počítám, máme 6 závodníků na dlouhé trati a 7 závodníků na krátké. Postupně nás všichni opouštějí a míří ke startu, zůstáváme s Pavlou samy a slyšíme pořadatele, jak odstartovali závod. Pavla bere své kolo, já tašku, do které mi závodníci naskládali banány, bandasky s pitím a jiné občerstvení a míříme k mému autu. Zde sklopíme zadní sedadla, aby do zavazadlového prostoru vešlo Pavlino kolo, zapojujeme GPS, volím cíl cesty a vyrážíme směr Podvihov, poblíž kterého jsme stejně jako loňský rok naplánovali občerstvovačku.
GPS hlásí, 250 metrů do cíle, cíl po pravé straně. Sundávám nohu z plynu a pomalu odbočuji vpravo na polní cestu a zastavuji. Obě vystoupíme a jelikož Pavla hlásí, že stojí v blátě, rozhodnu se ještě trochu popojet. Otevíráme kufr, chystáme si foťák, diktafon, dalekohled. Přemýšlíme, kdy se asi začnou objevovat první závodníci. Obě si vytáhneme chleba abychom se občerstvily a poté již pilně koukáme směrem dolů k polní cestě, kde budou závodníci vyjíždět.
Je hodina a čtvrt od startu a na polní cestě se objevuje první borec v oranžovém trikotu, prosviští kolem nás a je pryč, žádné funění a za sebou takový kopec, říkáme si, že to ani není možné. Po minutě až dvou se opakuje totéž, jen barva dresu se liší. Od té doby už nespouštíme z polní cesty pod kopcem oči a krájíme napůl banány. Při zahlédnutí modré barvy beru do ruky dalekohled, abych zjistila, že nevidím známé logo na hrudi a můžu v klidu sedět.
Dohadujeme se s Pavlou, jestli přijede dřív Martin nebo Filip, když najednou hlásím Pavle, že měla lepší tip, v dalekohledu vidím Martina. Odkládám dalekohled, beru do ruky foťák a snažím se udělat co nejlepší foto - kvalita je omezena mým obyčejným foťákem. Nabízíme Martinovi Pití a banán, jak je u Maritina zvykem, nacpe si půl banánu do pusu, nasedá na kolo a mizí. Bedlivě koukám do dalekohledu a věřím, že Filip se musí objevit každou chvilku. Necelých 5 minut a opět zahlédnu známý dres. Rituál je nacvičený, odložit dalekohled, vzít foťák, Pavla chystá Fipovi jeho pití a banán. Už je u nás se slovy: „To je super závod“. Rychle liju vodu do bandasky, přisypat iontový nápoj, do zadní kapsy strčit ke kružítku dvě půlky banánu a Filip odjíždí.
Závodníci projíždějící kolem nás jsou dost špinavý od bláta, někteří nejspíš spadli, protože mají zablácenou celou polovinu těla. Do kopce stoupápomalým krokem jeden nešťastník se sklopenou hlavou a píchlou duší. Nad mapou mu poradíme „kudy tudy do Bavorova“ a opět vyhlížeme. Závodníků jezdí spousta a proto mám neustále dalekohled přilepený na očích. Je 12:32, když zbystřím dva stejné dresy se známým logem na hrudi. Přijíždí Michal B. a Honza a hned za nimi Petr M., toho jsme zpočátku přehlédli, protože není oblečen v týmovém dresu. Michal se místo občerstvení dožaduje pistole s nábojem, ale když mu oznámím, že nemám, nalije do svého hrdla aspoň jonťák. Kluci nikterak nespěchají, občerstvují se jablky, banány, energetickými tyčinkami a mezitím nám líčí, jak si Honza doplnil bandasky na pití při projetí brodem a patřičně komentují naše zprávy o tom, že Michal P. jedoucí krátkou trať je již v cíli, stejně jako závodník v oranžovém drese o kterém již byla zmínka v počátku. Kluci se pomalu loučí a mi přemýšlíme, jestli jsme občerstvily všechny naše závodníky na dlouhé trati. „A co Kuba?“ napadá mě. Voláme tedy Michalovi P., který si už válí šunky v cíli a dozvídáme se informaci, že Kuba si dal limit pro zajetí trati do večera a že na něj nemáme čekat. Balíme teda náš „pikink“ a míříme opět k areálu VŠB. Hned po příjezdu na parkoviště zahlédneme Lenku S., která nám vypráví, jak to byl pěkný závod a že se ani nezadýchala. Na plácku u menzy objevujeme další známe tváře a vyzvídáme jaké jsou pocity po závodu. Vypadají unaveně, ale spokojeně, ještě čekáme až do cíle dorazí trojice Honza, Michal B. a Petr. M. Čekání je dlouhé, ale jak se říká, kdo si počká ten se dočká, tedy i my jsme se dočkali a v čase 5 hodin 12 minut projeli i oni cílem. Byl to první letošní závod, který byl náročný, ale vydařený. Všichni dojeli do cíle v pořádku a jak praví známé přísloví, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

[Kristýna]

Počet obrázků v galerii: 9

Duatlon - Pernštejnské peklo

První letošní závodní duatlon se odehrál na Vysočině v Bystřici nad Pernštejnem.Vyrazili jsme se synkem na, pro nás již známou trať, kde se prvně proběhnete 6km po lese a pak se 30km svezete na kole, aby jste si mohli na závěr vyběhnout sjezdovku. To vše se nám podařilo za cac 1,5 hodinky,synek konečně porazil tatu a tak byla spokojenost. Název "peklo" je podle kola. Prvních 15km je pohoda "kolem vody" pak je to peklo - na 3km 300m do výšky.

Počet obrázků v galerii: 9

Příprava na ŠkodaBike 2010 - oprava povelikonoční vyjížďky

Neděle 9:00 sraz VŠB u Céčka a hned první hřebík do rakve, Martin oznamuje: "Pojede s námi i Binár“. No polilo mě horko, jet s Martinem a profíkem zároveň dávalo tušit netušenou zabíračku. Binár nepřijel, tak vyjíždíme.

První fáze sjezdu je úchvatným single trackem (však to znáte), sem tam přerušený spadlými stromy, které je nutno podjet, v závodu asi budou solidním špuntem.

Soudě dle bahnitých úseků a jen jedné stopy v terénu před námi, se dá odhadnou, že na tomto tracku jedeme kupodivu sami. A dále se v tom jen utvrzuji. Míjíme odbočku na 35km úsek a chci podpořit Martinovy výkony, tak se dohodneme, že pojedeme tu 60tku, i přes mé četné dotazy alá oslík v Shrekovi: „Už tam budem?“.

Po 17km projíždí odvážlivý Martin brod přes potůček, nyní řeku. Půl metru vody je přeci jen dost a tak od této chvíle mě již zima v botech neopustí do konce „tréninku“.

Nemám sebou mapu a profil terénu si vybavuji jen stěží. Ještě že tak, protože nevím co mě čeká. V půli výšlapu na nejvyšší bod trasy zjišťuji, že mému kolu došly převodové stupně :-( a tak padám (dík novým SPD a neskonale hlubokému bahnu), už jen tak ze sportu.

A tak u Jakubčovic velím k ústupu – dneska tu 60tku prostě nedám, Martin je solidární a dál jedem po asfaltu, ještě polívka na Zátiší a po příjezdu k VŠB hlásí tacháč 50km a hurá domů.


Počet obrázků v galerii: 3

Chřibská 50

Déšť, déšť a zase déšť! V průběhu pracovního týdne před závodem jsem za okny viděl padat jen to mokré vlhko! Naštěstí se v pátek počasí umoudřuje a v sobotu je nad hlavou modrá obloha. V pátek večer míchám pitný režim, připravuju výživu a u počítače si stanovuju taktiku do závodu. Výškový profil (cirkulárku) mám v hlavě včetně míst kde je možné nastoupit soupeřům . Odhodlaně odhazuji nosič a blatníky ze svého treku, jelikož terén bude asi trošku bahnitý, tak ať bahno neblokuje kola pod blatníky. Nabírám švagra a jeho trek a bereme to směr Roštín. Projíždíme Buchlovskýma horama (Chřiby) což je vysněná meka (čti hřbitov) všech motorkářů. Na úpatí těchto hor parkujeme před rekreačním areálem cca 150m a pořadatelé už kroutí očima, že kapacita parkoviště je vyčerpaná… Registrace je bez fronty (byli jsme poctivě přihlášeni a zaplaceni) a nové fusakle se hodí! Po přehlídce MTBsexuálů nevidíme ani jednoho treka, kromě těch našich na autě… To už i švagr hrdina žadoní o nářadí, aby si odmontoval nosič. Jdeme se projet a míjíme štrúdl zaparkovaných aut za námi… Veselí pořadatelé co mají na starost parkování se už smějí i té prázdné flašce rumu co právě dopili… Manželky a děti (švagra) jsou na cestě podpořit nás na start. Ve 700(!) členném startovním pelotonu držíme minutu ticha a ukládáme do paměti informaci, že cca v polovině trati je občerstvovačka… Trať má mít dle propozic 52km a podle výškového profilu 54km a trať má být sjízdná i za mokrého počasí respektive má být vedena po zpevněných cestách. Limit pro dojezd 5 hodin, paráda!
Tři dva jedna start! Při svém sebevědomí a formě pravděpodobně nikdy nezažiju, že bych po slově start vyrazil vpřed… Musí to být ale krásný pocit. Po cca 100m od startu vidím v dáli, jak naše ženy tahají děti z auta – nestihly to (klasika), stoupáme po šotolinové cestě mírným stoupáním a po cca 4km nás pořadatelé odklání ze zpevněné cesty na lesní pěšinku. Vyhazuji nohy z kufrů a snažím se projet rozmixované bahno co nejčistěji. Holky přede mnou skáčou po suchších místech a brblají něco o pračce. Cesta je užší a tak nejde moc předjíždět, což bych docel rád, ale štrúdl hodně brzdí. Po 8 km konečně asfalt… silnice už je pokrytá bahnem od vlčáků přede mnou a já vlepuji taky svou stopu do silnice, ale už po 1km opět pořadatel a ukazuje do bahna. Opět MTB safety bikeři brzdí. Párkrát šlapu do bahna a v duchu přemýšlím, jak to budu čistit. Typy povrchů se střídají a já pravidelně doplňuju energii hryzancem do tyčinky a pitím ionťáků. Na tacháčku mám 23km a přestávám jíst z vlastních zásob a čekám občerstvovačku. Sjíždíme opět bahnem do dědiny Jankovice a to je jasné znamení, že budou banány… Stoupáme dědinou, domy končí a stoupání se zvyšuje a bufet nikde. Šlapu druhé největší stoupání na trati a na kopci mám natočeno 31km. To, že jsem bufet nepřejel mne ujišťují vykulené tváře soupeřů. Cítím náznaky křečí, které se snažím léčit ihned.. Na asfaltu vidím nápis bufet 500m, po příjezdu odhazuju kolo a ukládám informace od našeho podpůrného týmu, který mi hlásí, že mám ztrátu 4 minuty na švagra, hlásí také ztrátu na prvního, ale to ji skáču do řeči, že to mne už fakt nezajímá… Valím do sebe rozinky, banány, müsli doplňuju bidon a s hláškou, že by to mělo být už jen dolů (informace mého týmu) opouštím jídelní ráj na trati. Po 300m sjezdu mne pořadatel opět navádí na lesní pěšinku… To už špinavý jedu hlava nehlava a brzdící bikery v duchu proklínám. V prudkém sjezdu vidím na cestě kolo uprostřed bahna a nikde nikdo… Přijíždím blíže a vidím chlapíka jak se škrábe ze svahu nahoru… Ptám se jestli je v pořádku. Vysmátý odpovídá, že jo. Na následující zpevněnce doháním dívčinu, která při pohledu na mne jen vykřikne Ježiš trek, zabere a mizí mi v dáli. Zpevněná cesta se vlní a stává se nekonečným soubojem schizofrenie každého sportovce (Sesednout nesesednout). Přední přehazovažka je tak zasr… že už nepřehazuje na nejmenší talíř, a tak musím ručně přehazovat. 5km stoupáni bere hodně sil ale říkám si, že horší to být už nemůže. Vzpomínám si, jak jsem večer před závodem plánoval tady nasadit k trháku – Blbče, říkám si… Nahoře pořadatel říká, že je to už jenom dolů! To už jsem někde slyšel, říkám si a nořím se opět do bahna. Na tacháči mám 52km a v dáli slyším hudbu z prostoru cíle… Místo sjezdu dolů se pořád placatíme po vrstevnici a já dostávám křeče do stehen a úponů pod koleny. Na rovné trati nemůžu šlapat sedám na kraj a třepu nohama, po té tlačím kolo asi dva kilometry stylem chvilku šlapu, chvilku tlačím… Na tacháči 55km a míjí mne jeden borec za druhým. Opět jsem odvelen do bahenního sjezdu kde dojíždím pár odvážných. Hudba sílí a závěr je zvolen symbolicky… Tlačením v bachně do kopce - do cíle. Při stoupání (tlačení) se dávám do řeči (no spíše do výměny slov) se spolusouputníkem. Ten mi k mému zděšení sděluje, že máme v patách limitní čas! Do cíle dorážím v čase 4:35:46 s 57km na tacháči!!! Vydýchávám a tlačím do sebe těstoviny… Švagr – profesionální hasič mi nandal „jen“ 20 minut, což beru jako své malé osobní vítězství. Zvláštní je pak pohled na všechny ty kola pohozené na zemi. Nají všechny stejnou barvu i vzorek jako od Variopaintu… Ze 700 účastníku jich do cíle dorazilo jen 483!
Závod to byl těžký ažnáročný, ale perfektně organizovaný (vzhledem ke startovnému). Byla to moc krásná sobota a už se těším, jak se proženu na domovské trati DpovaBike… 


Počet obrázků v galerii: 10

Povelikonoční vyjížďka

Sobota ráno, 10:00. Malý klučina po nás kouká skrze igelitový sáček napuštěný vodou. Hodí, nebo nehodí ? To mi vrtá hlavou jen malou chvíli. Záhy zjišťuji, že nehodí, neboť sáček obsahuje jakýsi hýbající se barevný předmět – akvarijní rybku. To, že kolem něj projíždíme na kolech tedy vůbec nevnímá a nadšeně pozoruje svůj nový kousek. Už vidí, jak se obsah sáčku stane chloubou jeho akvária.
Pomalu projíždíme kolem hlavní budovy VŠB a míjíme další a další občany nesoucí v rukou stále ty samé igelitové sáčky. Při příjezdu na místo srazu, kruhové posluchárně, zjišťujeme, že v menze právě probíhá akvarijní burza. Bereme tento fakt na vědomí a kličkujíc mezi všudypřítomnými akvaristy popojíždíme kolem céčka v naději, že se jistě někdo z našeho týmu ještě ukáže. Je 10:15, naše naděje jsou ty tam a padá rozhodnutí projet si alespoň malý kousek trasy. Kdo ví, jestli Martin vyrazil v 9:00 na dlouhou trasu … Budeme se s ním muset časem spojit a doladit čas srazu v Zátiší. Ale jak ? kontakt na něj nemáme ani já, ani Běla. Volám Michalovi, marně. Pravda, je sobota ráno a lehce po desáté, mohlo mi dojít, že to nejspíš nezvedne :). Poslední pohled do mapky a start. Ztuhlé svaly se pomalu dostávají do tempa a oba s Bělou si přitakáváme, že proti očekávání jsou podmínky docela dobré. Kličkujeme mezi rodinnými domky a brzy vjíždíme do lesa. Přichází první malé stoupání po asfaltové pěšině lesoparku. Výhled přes louku na porubské paneláky zpestřují peprné Bělčiny poznámky. Na vrcholku nezbytná úprava výstroje a vyrážíme zase dál. Dolu, nahoru, dolu nahoru … Na Bělčinu otázku jestli bude ještě nějaký kopec se odpovídám jaksi neurčitě. Upozorňuji ji předem, že teď bude následovat sjezd k Vřesinskému koupališti a při závodě se jim i projíždí. Teď je však situace jiná a je možné, že se budeme muset kousek vrátit, neboť areál bude nejspíše uzavřen. S vědomím toho, že se budeme asi vracet kousek zpět sjíždíme ke koupališti. U vrat, do kterých mají při závodě někteří problém se trefit se otáčíme a po stejné trase se začínáme vracet zpět. Pomalu tedy stoupáme. Funíc do kopce a sledujíce jak se přední kolo líně odvaluje si říkám, že se musíme nějak dostat na mostek u kolejí na konci koupaliště. Najednou, neočekávaně, jakoby mi brněla kapsa mého týmového dresu. Zpomalím, zbystřím a zaposlouchám se do lesního ticha, které je z dálky narušováno zvukem cirkulárky. Zvoní mi telefon – jak už to v kopci býva :). Michal pošle kontakt na Martina, výborně, potom se mu ozvu. Nasedám, klapnou pedály a stoupáme dál. Hlavou mi bleskne myšlenka, že by možná šlo projet lesem k tomu mostku co vidím po levé straně. Tuto myšlenku však rychle opouštím, neboť pěšina po které stoupáme je pěkná a při sjezdu jsme si všimli odbočky po které se dá jistě pěkně dojet až k mostku. Nedá. Vyplivlo nás to na kraji Vřesinské strže. Všudypřítomné bláto nám dává najevo, že „Tady je motocrosovo“. Jednou z bočních, nejméně blátivých, cestiček se snažíme projet směrem dolů k potoku. Daří se nám to, kola jsou sice dvakrát těžší a obalené blátem, ale jsme dole. Poplétáme se vyježděnými kolejemi motorek k místu, kde tušíme parkoviště u koupaliště. Heuréka, našli jsme pevné místo bez bláta. Snažíme se odstranit alespoň velké hroudy bláta, aby se kola mohla točit. Po očistné pauze pokračujeme přes vytoužený mostek dál. Křížíme tramvajovou trať a začínáme stoupat k hlavní cestě. Tu křížíme a po pěkné šotolince se blížíme ke Skalce. Z dálky se ozývají výstřely ze střelnice, kterou po chvíli také míjíme. Opatrně sděluji Bělce, že to co je před námi, je součást trasy. Zdá se by uklidněna tím, že v polovině sjezdovky je stezka na kterou se napojíme a není tedy nutné stoupat až k horní stanici vleku. Za slabého mrholení najíždím na lyžařskou stopu pod vlekem a pomalu se škrábu do strmého kopce. To, že se posouvám vpřed zjišťují jen podle toho, že kdesi za mnou pomalu slábne Bělčin hlas. Nevím, nejspíš komentovala procentuální sklon trasy, který je mimo limity dovolené silniční normou. Konečně jsme v polovině sjezdovky a napojujeme se na singltrek končící u Mexica. Tady bych chtěl upozornit na kmeny a větve, kterými je stezka zatarasena a někdy bylo nutné sesednout z kola. Do závodu se to snad odstraní. Mineme hospodu na Mexicu a začínáme stoupat směrem k lázním. Mraky probleskuje sluníčko a stoupání není tak kruté jako předchozí sjezdovka. Cestou nahoru míjíme nějakého člověka, snad turistu, kdo ví. Jeho výraz ve tváři si vysvětlují tím, že nahoře nejspíš viděl medvěda. Nevím proč by po nás jinak tak divně koukal. U lázní řešíme co dál. Je tady pěkný výhled do krajiny a bohužel i na černé mraky, které se k nám nebezpečně blíží. Padlo rozhodnutí jet ještě kousek dál po trase a pak se uvidí. Vyrážíme tedy opět vpřed. Za lázeňským komplexem vjíždíme, za nenápadného mrholení, znovu do lesa. A zase dolů z kopce. Jedeme lesní cestou dolů a mrholení přechází v menší déšť. Zastavujeme a znovu řešíme co dál. Menší déšť se mění ve větší déšť. Oblékáme pláštěnky a řítíme se z kopce dolů. Napojujeme se na lesní asfaltku. Větší déšť se mění v ještě vetší. Začínáme stoupat a já křičím na Bělu, že za 500m bude altánek kde se můžeme schovat. Po chvíli slyším v šumění deště slabý výkřik z dáli – „pětset metrů už dávno bylo !!! „ – asi Běla pomyslím si a šlapu dál. Konečně altán. Co čert nechtěl, déšť ustává a vykukuje sluníčko. Super. Balíme pláštěnky. Volám Martinovi abychom doladili přesný čas srazu v Zátíší. Zjišťuji však, že nemusíme spěchat. Dnes dlouhá trasa projeta nebude :). Padá konečné rozhodnutí. Vracíme se. Po výjezdu z lesa se napojujeme na hlavní cestu a přes Čavisov, Dolní Lhotu a Vřesinu se vracíme zpět. Kličkováním po Porubě nás už doprovází sluníčko. Zablácená kola nakládáme do auta a mizíme … I když pršelo, stálo to za to. Byla to fajn sobotní projížďka :).


Počet obrázků v galerii: 3

První zasedání DpovaBike

Dne 19.3.2010 proběhlo první setkání týmu v tomto roce. Hlasování o funkcích a o termínech závodů proběhlo bez sebemenších problémů. Spojení se Zlínem vynikající!!

Počet obrázků v galerii: 3

Okolo Zlína 2009



Počet obrázků v galerii: 5

Oderská mlýnice 2009



Počet obrázků v galerii: 4

Odřivousův pohár 2009



Počet obrázků v galerii: 1

Praděd 2009

Cyklistický závod hasičů
Velká cena v časovce do vrchu


Počet obrázků v galerii: 3

Okolo Ostravy 2009



Počet obrázků v galerii: 4

Cesta k nesmrtelnosti - Livigno 2009



Počet obrázků v galerii: 38

Silesia 2009



Počet obrázků v galerii: 6

Škodabike 2009



Počet obrázků v galerii: 6

Aktuality

Cyklosezóna 2018
Platnost: 05. 02. 2018 - 30. 04. 2018

Naši partneři:
Cykloservis Tomáš Binar    Madeja sport